Andělé na penzi (1)


Olga s Irenkou před chvílí odešly. Olga do práce a Irenka do školky. Daniel nikam nechodil. Jen Irence musel slíbit, že ji v sobotu vezme na představení siláka, který si říká Petr Veliký. Nechtělo se mu, ale nedokázal jí to odmítnout. Věděl, že všichni její spolužáci tam budou. Nechtěl, aby se kvůli němu cítila jako outsider. To si nezasloužila. Ona ne. Samota byl teď jeho úděl. Zatím nikam nemusel. Ještě stále žil z úspor a po divokých letech, kdy vydělával, si nyní užíval apatického klidu. Soustředil se na drobnosti. Se zenovou obřadností umlel čerstvou kávu, zalil french press a vyšel na zahradu vychutnat si první ranní cigaretu.

Zrovna vypouštěl do světa své kouřové signály o tom, jak moc je mu tento ranní klid svatý, když to zaslechl. Daniel o tom sice nevěděl, protože na hudbu v jeho životě nebylo místo, ale měl od přírody absolutní sluch. Ten sluch ho nemohl plést. Zvuk, který zaslechl, měl zasunutý hluboko v podvědomí. Tam kde se spouštějí ty nejrychlejší zvířecí instinkty zajišťující přežití.

Image by Marisa Sias from Pixabay

Ten zvuk byl natolik silný a jasný impulz, že Danielovo tělo zareagovalo zcela okamžitě. Zažité reflexy, které se snažil schovat pod fasádu poklidného obyvatele satelitní vesničky, se probudily naplno. Cigareta odletěla do trávy, i když to byl trávník pěstěný a Olga by v něm jistě nerada sbírala nedopalky. French press byl zapomenut, i když káva právě měla ideální teplotu a byl právě čas ji slít. Danielova mohutné postava proletěla jako stín dvěma skoky přes terasu, v domě zaskřípělo schodiště a rozlétly se dveře do ložnice. Daniel se kotoulem dostal přes manželskou postel o pohodlné šířce dvakrát devadesát centimetrů se sendvičovou matrací z paměťové pěny.

Jeho vlastní paměť teď byla silnější. Vzpomínky, které se v těch sekundách draly ven, měl zůstat navždycky schované pod pevným příkrovem spořádané identity, ale jeden tektonický pohyb tyto desky posunul a staré zážitky se draly ven lako horká láva.

Daniel rychle vytáhl z pod postele baseballovou pálku a přehodil si ji přes rameno. Nechystal se sportovat. Byla to jediná věc v domě, která se dala použít jako zbraň.

S pálkou pevně sevřenou oběma rukama sešel ze schodů a opatrně vyšel na terasu. Vzhledem ke své hřmotné postavě se pohyboval překvapivě tiše a mrštně. Zastavil se a poslouchal. Ten zvuk tu byl stále, ale teď v trochu větší dálce. Blížil se zase sem.

V Danielovi bojovaly dva protichůdné motivy. V krátkém duelu se střetla snaha nenechat se ničím vyvést z klidu se zvířecím instinktem, který velel zaútočit jako první. Daniel věděl, že když se rozhodne špatně, může ztratit vše.

Zvuk sílil. Tam za tím živým plotem ze zelených tújí pobublával motor, jehož zvuk si nemohl splést. Nechápal, kde se tu ten stroj vzal, ale věděl, že je to on. Dostali ho. Přišli si pro něj. Má jedinou šanci, překvapit je jako první a porvat se o holý život. Promiň Olgo, promiň Irenko…pomyslel si Daniel a prudkým skokem se vrhl skrz živý plot. Sto deset kilo živé váhy v plné rychlosti si našlo cestu skrze propletené větvičky zeravů a Daniel se para kotoulem skrz zeleň dostal na trávník protější zahrady. Jako kočka hned vyskočil na nohy a napřáhl baseballovou pálku ke smrtící ráně.

To nelíčené překvapení v očích muže sedícího na zahradním traktůrku jej v poslední chvíli zarazilo.

Byl přesně ten muž, kterého Daniel podle zvuku čekal. Poznal ho hned, i když se docela změnil. Daniela však zarazilo, že ten muž, od něhož čekal nejhorší, tu v zelených montérkách seče trávník. Tohle, že je jeho nový soused? Ne, Daniel se nenechá ošálit. Ten zvuk mu vyplavil do krve tolik adrenalinu, že zaváhal jen na moment a ihned se napřáhl a vší silou se ohnal baseballovou pálkou po protivníkově hlavě.

Jenže překvapený zahradník stačil využít Danielova krátkého zaváhání a vrhl se z jedoucího traktůrku po hlavě na trávník. To mu bez pochyby zachránilo život. Přímý zásah basebalkou do hlavy by od Daniela nepřežil. To věděli oba.

Daniel promáchl, pálka se svezla po plechu a zadní kolo traktoru mu ji vytrhlo ze sevření. Daniel na nic nečekal a holýma rukama se vrhl na muže sbírajícího se z trávníku.

„Mě nedostaneš, Křiváku,“ zasyčel mu do ucha. Daniel vážil o dobrých dvacet až třicet kilo víc. Věděl to a snažil se toho využít v boji na zemi tak, že Křiváka zalehl a šel mu po krku. Byl rozhodnutý jej uškrtit holýma rukama.

Jenže Křivák věděl, co má dělat. Ještě neztratil všechnu svou někdejší pružnost. Podařilo se mu získat trochu místa na nohy a pak se bleskovým pohybem otočil na břicho. V ten moment natáhl nohy a přehodil si překvapeného Daniela přes hlavu.

„Hvízdavej Dan? Kdo tě na mně poslal, Karlos nebo Lobo?“ vyštěkl zadýchaný Křivák těsně před tím, než jej náraz Danielova těla opět srazil na zem.

„To bych se měl ptát já tebe, supěl Daniel a jeho prsty opět nemilosrdně obemknuly Křivákův krk. Zahradníkův obličej začal rudnou a jeho ruce zoufale tápaly kolem. Vteřiny běžely.

Danielovými zády najednou z ničeho nic projela ostrá bolest, v úleku pustil sevření. Hlavou mu bleskla vzpomínka na to, proč se Křivákovi říká Křivák, ale když jej spatřil, jak zoufale lapá po dechu a v pravé ruce svírá šípkovou růži, kterou v zoufalství vytrhl i s kořeny z nejbližšího záhonu, došlo Danielovi, že šrám na zádech nebude fatální. Tohle nebylo bodnutí zakřiveným filipínským balisongem, který Křiváka kdysi tak proslavil. Byla to čerstvá sazenice mnohokvěté růže. Sám měl takovou na své zahradě. Záda měl sice v jednom ohni, jak mu je Křivák přes tenké tričko rozdrásal, ale to jeho bojovnost nechladilo. Bylo to něco jiného, co mu vzalo vítr z plachet. Postupně mu to docházelo. Mají na zahradě dokonce i stejné růže. Co když mají stejný osud. Co když prostě narazili na stejného chlápka, který jim oběma dohodil stejný nový život.

(…pokračování zítra…)

  •  
  •  
  •  
  •  
  •