Andělé na penzi (10)


Dan s Křivákem seděli v garáži a pili pivo. Nemluvili. Oběma jim bylo jasné, že další část plánu je hodně ambiciózní. Byl to kousek, který stál za to, ale netroufali s na něj. Chyběla jim odvaha k nákupu základních surovin.

Když se ozvalo zabouchání na vrata garáže, oba sebou trhli, jako kdyby byli přistiženi při něčem ilegálním. A zatím o tom pouze přemýšleli.

„To jsem já, Bohouš. Jsi tam Kamile?“

Křivák otevře vrata a za nimi stál Bohouš Svátek s košíkem hub. Chtěl jsem se zeptat, jestli by sis nedal smaženici. Jdu zrovna z lesa. Když sis nic nevzal za ten motor…jé ahoj Dane, co vy dva tu děláte. Kujete pikle?“

„Jo,“ zabručel Dan neurčitě.

„Chystáme se vyřídit starostu,“ dodal Křivák a Dan se na něj překvapeně podíval. Nebyli domluvení, že Bohouše přizvou ke svému plánu.

„Tak to si dejte pozor chlapci. On má okolo sebe dost divné lidi. Řekl bych ostré hochy, nerad bych, aby vám ublížili. Vy jste takový hodní kluci.“

Křivák se rozkašlal dušeným smíchem a Dan z ničeho nic řekl:

„Máme plán, jak starostu znemožnit, ale potřebovali bychom koupit pět gramů kokainu. Peníze máme, ale nemůže ho jít koupit osobně.“

„Já vám pro to skočím,“ řekl bez přemýšlení Bohouš.

„To jako fakt?“ podivil se Křivák.

„Jo, klidně.“

„Myslíš, že to zvládneš?“ přidal se s pochybnostmi Dan.

„O tom nepochybuj, jednou na vojně jsem do kasáren propašoval pět lahví vodky a pak je prodal po panácích…já jsem vlastně dealer.“

Dan s Křivákem se na sebe podívali.

„No, tak zkusit to můžem. Ono vlastně není co ztratit,“ řekl zamyšleně Křivák a Dan přikývl.

„No, a pokud to použijete proti starostovi, pak to bude pro dobrou věc. Tak kdy dem na to?“

„Co zítra dopoledne?“ zeptal se Dan. „Vzal bych auto a zajeli bychom na Václavák.

Křivák kývl na znamení souhlasu.

„Já jsem pro,“ souhlasil Bohouš.

„OK, tak zítra o půl desáté u mě,“ řekl Dan. „Jestli se tohle podaří, tak to bude bomba,“ dodal a zvedl se k odchodu.

„Bomba je to, že k mýmu domu je teď zase volná cesta, nevíte o tom vy dva něco?“ zeptal se rychle Bohouš.

„Jo, taky jsme si toho všimli,“ usmál se Křivák. „…včera v noci,“ dodal.


„Hele, myslíš, že to Bohouš zvládne?“ zeptal se ráno Křivák, když před půl desátou prolezl dírou v živém plotě k Danovi na zahradu.

„Myslíš, že byl dobrej nápad, ho do toho zasvětit?“ pokračoval v pohybnostech.

„Nic jinýho nám nezbylo. Já ani ty nemůžeme nakráčet k dealerům na Václavák pro pět gramů koksu, protože by nás tam ještě každej poznal. A koho jinýho bychom do toho měli zatáhnout, než dědka, pro kterýho to vlastně děláme. To jsem to měl napsat Olze na nákupní seznam?“

„No jo, máš pravdu. Já mám jenom strach, aby to nepodělal.“

„Na tom není, co zkazit, koupit si dávku zvládne každý děcko. Teda ne každý, ale víš jak to myslím.“

„No, jasně, vím, ale kdo kdy viděl dědka v rybářské věstě, jak si dává lajnu. Bude podezřelej.“ strachoval se Křivák

,„Tak řekne, že mu na koks dobře berou ryby. Nebo že si tím léčí Parkinsona. Těm klukům co to dýlujou, to bude u zadku,“ snažil se Křiváka uklidnit Dan.

„Nemůžu si pomoct, ale moc tomu nevěřím,“ nedal se přesvědčit Křivák.

Jeho obavy se však vzápětí rozptýlily. Zadrnčel domovní zvonek, a když otevřeli, za dveřmi stál Bohouš, na hlavě sametově černou fedoru a k tomu proužkovaný tmavý oblek. Vzhledem k tomu, jak byl opálený od neustálého chození po venku, působil na první pohled jako cikánský baron.

„To jste nečekali, co, pánové?“ zasmál se svým překvapeným kumpánům do obličeje Bohouš. „Pojedeme?“

Dan s Křivákem rychle překonali prvotní překvapení a rychle nasedali do auta.

„Vidíš támhle ty dva? To jsou dealeři kokainu, ten s tou červenou čepkou taky. Teď dopoledne jich tu je málo, ale jsou tu a prodají ti, když to uděláš nenápadně,“ instruoval Křivák Bohouše, zatím co Dan velmi pomalu projížděl Václavským náměstím.

„Gram bývá za dva tisíce. Vezmeš si pět.“

„Cože? To je skoro celý můj důchod, to jsou vydřiduši,“ rozčílil se Bohouš.

„Neboj, tady máš peníze, to neřeš,“ uklidňoval ho Křivák.

„Jak neřeš. Slušnej důchdoce si dneska nemůže ani vyhodit z kopítka.“

„Slušný důchodci nešňupou,“ ozval se od volantu Dan.

„Ale kdyby chtěli, tak stejně nemůžou,“ nedal se Bohouš. „A to je sprosťárna. S náma už se prostě nepočítá na žádnou pořádnou neřest.“

Dan zastavil za kousek od náměstí. Bohouš si vzal od Křiváka peníze a jistým krokem vyrazil. Dan s Křivákem se na sebe podívali a oběma bylo jasné, že si nejsou moc jistí výsledkem.

Bohouš se dlouho nevracel. Dana napadlo, jestli nesbalil jejich peníze a někam se nezašil, ale nahlas neřekl nic.

Dobře udělal. Bohouš se totiž vrátil s vítězoslavným úsměvem:

„Dali mi sedm gramů za deset tisíc, řekl jsem, že když budeme spokojení, budou od nich moji lidí brát pravidelně větší množství, tak mi dali slevu. Takže ty dva gramy mám k narozeninám, jasný? Ne abyste to někde rozprášili chlapci,“ smál se Bohouš a poctivě odevzdal svůj úlovek Křivákovi. Ten jej rychle schoval do kapsy a zároveň se rozhlédl, jestli je někdo nemohl vidět. Ale Dan dobře věděl, kde zaparkovat.

Tady nebyli na očích a ani bezpečnostní kamery to tu nezabíraly.

„A nechcete mi už vy dva konečně říct, na co ty drogy potřebujete?“

„Bude lepší, když to nebudeš vědět,“ řekl Dan.

„Jo, kdyby tě mučili, aspoň nic neprozradíš,“ zasmál se Křivák.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment