Andělé na penzi (4)


Image by AIAC Interactive Agency from Pixabay

Když večer vešli do hospody. Byl Dan hodně nesvůj. Od té doby, co si pořídil novou identitu a žil poklidný život v satelitním městečku, nikdy nepil jinde než doma. Takže měl v hlavě stále podvědomě uložené ty zakouřené podniky s hlasitou reprodukcí jižanského rocku, kde se dalo sehnat všechno od motorek, přes holky až po kokain a kde musel být stále připravený vzít někoho půllitrem po hlavě.

V tomhle unylém lokále, kde sice měli něco jako barový pult, ale všichni stejně seděli u stolů se solničkami a zásobou párátek, kde na velké obrazovce jela TV Vařečka beze zvuku zato s doprovodem hitů z rádia a kde asi největším dobrodružstvím bude vybrat si to správné pivo z nabídky lokálních pivovarů, se Dan cítil trochu nesvůj.

Křivák vypadal už trochu zkušeně. Aspoň na rozdíl od Dana neváhal, kterému stolu si má sednout, aby nevyvolal hospodskou rvačku. Věděl, totiž, že se může usadit, kam chce, protože v tomto usedlém světě není kupodivu žádná hierarchie ani zasedací pořádek. Zatímco venku zuřilo neustálé soupeření o čelní příčky sociálního žebříčku, kde zbraněmi byly nové bazény, lepší auta, větší garáže či nákladnější domácí mazlíčci, tady v hospodě vládla ospalá rovnost. Jako kdyby toho věčného poměřování měli všichni dost. Jako kdyby si své bušení v prsa užili v práci a teď byli rádi, že mohli shodit drahé obleky a jít jen tak v tričku na pivo.

„Dobrý den, co to bude,“ oslovil je číšník, který se zjevil u jejich stolu jako duch. V ruce držel jídelní lístkem a čekal, jestli jej má položit na stůl nebo ne.

Dan byl najednou v úzkých. Byl zvyklý objednávat si na baru tak, že si přivolal barmana, řekl druh pití a na prstech ukázal počet. Teď vůbec netušil, jak se má zachovat. V tomto lokále to na moc velkou nabídku bourbonů nevypadalo.

Naštěstí Křivák už věděl jak na to.

„Dáme si jenom pivo,“ prohlásil.

 Tím byl jídelní lístek ze hry a číšník tak mohl přednést svou nabídku černých, řezaných a pšeničných piv. Křivák vybral jakýsi ležák a Dan se k němu jen pasivně přidal. Rozhlédl se po hospodě. Na to kolik chlapů tu zapíjelo svou dnešní frustraci z práce, tu byl docela klid. Dan se teď v novém životě zatím hospodám programově vyhýbal, protože se nechtěl dostat do problémů. Znal se.  Stačilo mu málo a instinkty válečníka se probudily naplno. Nechtěl se dostat do žádné šlamastyky. Ne, že by se bál nějaké té rány, ale věděl, že lidé, od kterých odešel, ho hledají. A kdyby se doslechli o chlapovi, co vybílil hospodu někde v na předměstí, šli by po něm na jisto. Jeho styl vyklízení náleven totiž býval vždycky nezaměnitelný.

Dan zvolna upíjel a přemýšlel, o čem se má Křivákem bavit. Vlastně ho vůbec neznal. Zvuk jeho motorky sice dokázal rozeznat mezi tisíci jinými, znal jeho nebezpečné triky s nožem, ale to bylo asi tak všechno. Byl to pro něj cizí člověk, takže zatímco všichni u svých stolů o něčem klábosili, Dan s Křivákem na sebe tak trochu zaraženě hleděli.

„Koukej na toho chlápka?“ sykl Křivák a pohledem naznačil ke vchodu.

Dan se jakoby náhodou otočil tím směrem a spatřil muže, kterého musel mít Křivák na mysli. Tahle figurka sem totiž nezapadala tak výrazně, že najednou Dan přestal mít strach, že by se snad mohl stát středem nechtěné pozornosti.

Jestli tady na sebe musí strhnout někdo pohledy ostatních, tak je to právě tenhle ten stařík.

Zatímco všichni chlapy v hospodě měli na sobě něco jako žabky, značkové tričko a plážové kraťasy, zkrátka ležérní uniformu boháčů na dovolené v Karibiku, starý pán, který právě vstoupil do hospody, měl na sobě „rybářskou vestu“ z vietnamské tržnice, dlouhé kalhoty s kapsami na bocích ze stejné módní řady a v sandálech měl ponožky, tak aby dal jasně najevo, že on se podle módních trendů neřídí.

„Hmm, nějaký důchodce, co má být?“ podivil se Dan Křivákově zájmu. On sám se měl na pozoru před jiným typem lidí. Takhle kdyby se objevil, někdo v kožené vestě s potetovaným předloktím a plnovousem až po opasek, to by Danovi začalo blikat výstražné světlo kdesi v podvědomí, ale netušil, čím může být zajímavý tenhle postarší pán v typické uniformě praktického důchodce, který potřebuje mít dost kapes na brýle, tužku a brožurku sudoku. Vlastně najednou tomu chlápkovi dost záviděl. A hrozně toužil dožít se takhle poklidného stáří.

„Tys ho nepoznal. To je ten Sedláček, co bydlí vedle vás.“

„Já ho nikdy pořádně neviděl. Znám ho jenom podle zvuku motoru,“ přiznal se Dan.

„Je divnej. Jak jsem říkal. Všiml jsem si ho už minule. Dal si pivo a nezaplatil.“

„Třeba platil předem.“

„Ani předem ani zadem,“ nedal se Křivák. „Viděl jsem na něj celou dobu, co tu byl. Nechal si přinést pivo, vypil ho, zvedl se a odešel. Po šrajtofli ani nesáhl.

„Ale evidentně se nebojí přijít znovu, takže to asi hospodskému nevadilo.“

„Myslíš, že se chodí pro výpalné?“ spiklenecky zašeptal Křivák.

„Třeba je to otec majitele, který tu dostává pití grátis, co já vím.“

„Není. Já jsem tu majitele viděl. Vůbec mu není podobný.“

„Třeba je to nevlastní otec.“

„Hele, ty fakt nemáš podezření, že v tom může být něco nekalého?“ zeptal se Křivák a nervózně poposedl na tvrdé dřevěné židli, která nebyla zrovna milosrdná k jeho kostnaté figuře.

„Hele, já chci mít hlavně svůj klid. Toho, co bylo, jsem se zbavil. Mám teď úplně novej život a starám se o malou dcerku. Nestojím o problémy, takže jestli tady nějaký pantáty vypije pivo na sekeru, než mu dorazí důchod nebo co já vím, tak to jde úplně mimo mě.

„Ty vole, já tě obdivuju. Tys to fakt dokázal. Stal se z tebe normální usedlej taťulda z gauče před televizí. A to jsem ještě před pár měsícema nevěřil, že takový lidi existují.“

„Cože, tys nevěřil, že existují lidi, kteří normálně doma s dětma povečeří, dají jim dobrou noc a sednou si k televizi?“

„No, nevěřil. Jsem si myslel, že to je mýtus. Že stejně doma večer vaří drogy nebo chodí krást auta…“

Z debaty je vytrhl, ten starý pán, kterého Křivák podezíral, že pije zadarmo.

„Dobrý den, pánové, můžu si přisednout?“ zeptal, když s úsměvem a půllitrem piva stál u jejich stolu.

Dan instinktivně sevřel ucho půllitru a rozhlédl se po místnosti.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •