Andělé na penzi (5)


Dan vyčkával. Tlustostěnný půllitr svíral pevně za ucho. Naštěstí seděl zády ke stěně. To byl starý instinkt. Zkoumavě si prohlížel starého pána. Čekal nějaký úskok. Hlídal každý prudký pohyb v místnosti. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by to byla nějaká léčka. Zdálo se, že nikdo jiný si jich nevšímá.

„Se klidně posaďte. Místa je tu dost,“ řekl nakonec Dan a Křivák přikývl.

„Mně říkají Bohouš,“ prohlásil starý muž a natáhl ruku k Danovi. „Vás jsem tu ještě neviděl.“

„Já tu bydlím celkem krátce a na pivo moc nechodím. Až tady Kři…Kamil mě dneska vytáhl. Jinak já jsem Dan.“

Dan potřásl starému pánovi rukou a přemýšlel, jestli si doopravdy chce jen popovídat nebo jestli slídí. Byla asi poslední z celé hospody, koho by tipoval na spojení s některým z motorkářských gangů, ale člověk nikdy neví. Zdání může klamat.

„Vy jste mi, kluci, hned od pohledu sympatičtí. Vy sem taky nezapadáte, jako já,“ rozkládal Bohouš, když se usadil.

„Jak nezapadáme?“ podivil se Křivák, ale Dan tušil, co tím ten děda myslí. Průměrnému pozorovateli muselo být jasné, že jsou v něčem jiný než osazenstvo hospody, které reprezentovalo vyšší střední třídu se vším, co k tomu patří, ať už to bylo oblečení nebo způsob mluvy.

„Jste posledně odešel bez placení,“ utrousil Křivák, kterému ten účet na sekeru evidentně nedal spát.

„Ty sis toho všiml?“ zeptal se Bohouš, který Křivákovi s Danem automaticky tykal.

„Jo všiml.“

„Já nosím hospodskému houby, on mi za to pak nalije zadarmo. Je to takový výměnný obchod. Nahlásíš mě obchodní inspekci,“ smál se Bohouš.

„Proč jste tak starej?“ zeptal se Křivák zdánlivě bez souvislosti, ale starý pán zjevně pochopil, že si ho stále lustruje.

„Nezdá se ti to, co? Jsem tu široko daleko nejstarší. V tomhle satelitním městečku bydlí samí chlapi v nejlepších letech a nejvyšších hypotékách. Já jsem starej, protože tu bydlím od doby, kdy tu stávala jen jedna chalupa. Ta naše. Je to bývalá hájovna. Pak okolo nás postavili všechno to ostatní. Takže já jsem domorodec a vy všichni ostatní kolonizátoři,“ zasmál se děda.

Danovi teprve teď došlo, že dům,  ve které Bohouš Sedláček bydlí je skutečně úplně jiný než mají ostatní.

„To muselo být dost divný,“ zabručel Dan, který si zkusil představit, jak kolem jedné staré chaloupky jezdí stavební stroje budující řadové domky pro mladé rodiny.

„Jo to bylo, ale já to tu mám rád, tak jsem řekl, že neodejdu. I když mi za to nabízeli hodně peněz. Dodneška mi to neodpustili?“

„Kdo?“ zeptal se Dan se svou typickou stručností.

„Třeba Krátký. On tu skupoval pozemky a prodával je developerům. Dost si na tom namastil kapsu. Moje parcela u lesa by se mu hodně hodila. Je to totiž široko daleko nejlepší místo. Ráno ti tam svítí pěkně do oken a odpoledne máš chládek. Předkové nebyli blbý, když si vybrali zrovna tohle místo.“

Image by Free-Photos from Pixabay

„Jo to jste vy, kdo má problémy s přístupem na pozemek a soudí se s úřadem o tu cestu pod lesem? Říkala mi o tom žena.“

„Jo, to jsem já. Ta cesta tam vedla, co si pamatuju už jako malej kluk. Pak tam koupil pozemek nějaký Valenta, což je kamarád našeho starosti a cestu přehradil plotem. Prý není uvedená v katastru. Jenže já dostal u soudu za pravdu, že, když tam byla zaužívaná cesta, tak ji tam musí nechat jako přístup na další pozemky. Ale oni mi tam stejně dali plot. Takže do své vlastní chalupy teď chodím přes les.“

„Ale, když jste vyhrál soud…?“ zeptal se neurčitě Dan, pro kterého soud byl absolutní autorita.

„Oni třeba řeknou, že když se tam na té cestě objeví plot, tak že neví, komu ten plot patří a nemůžou ho nechat odstranit. Takže rozjedou správní řízení, ve kterém zjišťují, čí je ten plot. A celé jaro se nezjistí, čí to je, já se nedostanu na vlastní pozemek se sekačkou nebo s traktůrkem, abych zasázel brambory, a to jim stačí. Prostě to natahují a tím mě znemožní, abych cokoli na svém pozemku udělal. Pak úředníci na radnici udělají nějakou chybu ve správním řízení a musí se to rozjet celé znovu. Tohle už trvá osm let. Jim za to, že udělali chybu, nehrozí žádný postih, ale našinec se kvůli tomu nemůže dostat na vlastní pozemky. Auto parkuju na poli deset metrů od chalupy, ale domů musím oklikou přes les. Traktor mám v garáži, ale nikam s ním nevyjedu.

„To je sviňárna,“ ocedil Křivák tak jedovatě, že se Dan až lekl, kdy se v jeho ruce objeví nůž.

Neobjevil. Křivák si raději zavdal piva.

„A nedá se s tím něco dělat?“ zeptal se konstruktivně Dan. „Třeba ten plot normálně přestříhat?“

„On ten Valenta, který tu skupuje pozemky je prý gauner. Má kolem sebe pořád gorily. Prý jsou to hodně ostří hoši. Já mám strach, že kdybych se tam objevil se štípačkama, tak si mě vezmou do parády. A o to fakt nestojím,“ zasmál se trpce Bohouš. Navíc tam mívá psy.

Dan se podíval přes stůl na Křiváka. Měl pocit, že v jeho očích zahlédl podezřelý záblesk.  Proto se neudržel a řekl:

„Možná bys Bohouši, potřeboval taky nějaký ostrý hochy,“ řekl zasmušile Dan.

„Ale kde bych je vzal, já jsem dědek na penzi a ne nějakej podnikatel.“

Křivák pochopil Danovu narážku.

„My se ti na to mrkneme.“

  •  
  •  
  •  
  •  
  •