Andělé na penzi (6)


Image by Jo Stolp from Pixabay

 „Seš normální, cos to mlel o tom, že se na to mrknem?“ rozčiloval se Dan, když šli z hospody.

„Vždyť tys mluvil o ostrejch hoších, že by je jako Bohouš potřeboval,“ oponoval Křivák.

„To, jo,“ zabručel Dan. „Myslel jsem to jako radu, že by si měl někoho sehnat. Ne že se do jeho sporů chci nějak namočit. Vždyť ho vůbec neznám.“

„Já nevím. Přišlo mi, že bychom toho dědu měli podpořit. Když jsme slušní občani a vlastně jeho sousedi,“ omlouval se Křivák.

„OK, ze zdvořilosti jsme ho vyslechli a řekli, že se na to mrknem. U piva se holt vedou takové řeči. Do zítra na to zapomeneme a budeme dělat, jakože nic. Vyjádřili jsme solidaritu a to stačí, ne?“ řekl Dan rozhodně a Křivák se mu neodvážil oponovat, i když věděl, že bude mít trochu problém to jen tak nechat plavat.

„Neznáš toho Bohouše, co bydlí vedle u lesa,“ zeptal se Dan Olgy hned, jak přišel domů.

„Bohouše?“ zamyslela se Olga. „Jo, u lesa v tom starém domě? Ty myslíš pana Sedláčka, ten se jmenuje Bohumil.“

„Jo, Bohumil nebo Bohouš, nosí takovou tu vestu, která má kapes jako stádo klokanů.“

„Jo, tak to je on, ten nám dává jahody pro Irenku.“

„Cože? Fakt?“ zarazil se Dan.

„Ano, prý je ničím nešplíchá a jsou úplně bio. Aby byla Irenka zdravá. Je to moc hodný pán. To od něho mám ty sazenice kosatců?“

„Takže je hodnej?“ zeptal se trochu nechápavě Dan.

„No ano, copak to nechápeš, je to milý soused, který se rád dá do řeči a rád se rozdělí o to, co vypěstuje.“

„Aha, takže je to náš kámoš, tím se to trochu komplikuje,“ zabručel Dan a odešel na záchod. Olga jej nechápavě sledovala. Zvykla si moc se nevyptávat. Věděla, že jestli se jí to nějak týká, brzy se dozví, o co jde.

Ráno se zdálo, jako kdyby se nic nestalo. Dan vypadal, že na včerejší příhodu s Bohoušem zapomněl. Nasnídal se a vyrazil s Irenkou na slavnosti obce, kde se mělo konat mimo jiné i vystoupení siláka Petra Velikého.

Danovi se moc mezi lidi nechtělo, ale Irenka o tom představení slyšela ve školce a toužila vidět siláka, který si říkal Petr Velký a dokáže prý v zubech odtáhnout auto. A tak se vypravili na dětský den pořádaný na náměstí pod záštitou radnice.

Petr Veliký byl showman a svou práci uměl. Bavil lidi nejen roztloukáním kamene na hrudi, ale i spoustou vtipů okolo. Když pak vzal do ruky velkou koňskou podkovu a zeptal se, kdo z publika se chce pokusit ji ohnout (vrhl u toho tázavý pohled na pár chlapů, co tu byli s rodinami), Irenka se neudržela se a se svou bezprostředností vystoupila z davu: „Já, já, já to chci zkusit, volala a třepetající ručkou se hlásila o pozornost.

„Potlesk pro statečnou mladou dámu,“ prohlásil silák a podal Irence podkovu. Ta zrudla nelíčenou námahou, jak se naivně pokoušela pohnout pevným kovem.

„Hmm, mně to nejde, ale táta ten by to ohnul,“ prohlásila.

„A chce si to táta vyzkoušet?“ ptal se Petr Veliký do mikrofonu a oči publika se stočili k Danovi. Ten ale jen mírně zavrtěl hlavou.

„Vidíš, princezno, ani táta by tu podkovu nedokázal ohnout,“ halekal komediant.

„Dokázal,“ zvolala Irenka fistulí, která nepotřebovala žádný zesilovač. Publikum zašumělo smíchem.

„No asi nedokázal, když si to ani nevyzkoušel,“ odpověděl Petr Veliký shovívavě a chystal pokračovat ve svém monologu.

„Já nelžu. Táta by to dokázal ohnout,“ vypískla Irenka a do očí se jí draly slzy, protože se cítila ponížená.

Silák se na ni zmateně podíval. Dětský pláč neměl být součástí jeho představení. Na chvíli zaváhal. Toho využil Dan, přistoupil k němu, vzal překvapenému silákovi masivní koňskou podkovu a beze slova ji téměř narovnal.

„Sorry, nemám rád dětský slzy,“ prohodil Dan k Petrovi Velikému a za potlesku spoluobčanů vzal Irenku za ruku a šel jí raději koupit cukrovou vatu. U stánku narazil na zjevně vylekaného Křiváka.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •