První bod plánu přišel na řadu v pondělí. Byl úřední den a ideální příležitost k nečekanému frontálnímu útoku. Dan s Křivákem vyrazili na radnici
Starosta je nakonec blahosklonně přijal ve své pracovně. Tvářil se jako maharadža udělující audienci a měl zřejmě pocit, že už jen to, že se těmto dvěma pánům bude věnovat osobně sám starosta, by mělo být dostatečným řešením všech jejich problémů. Jako kdyby sama jeho přítomnost byla blahodárným lékem na bolesti všedního dne.
Mluvil Křivák. Tak se předem dohodli. Byl rozhodně výmluvnější.
Přednesl starostovi celou kauzu přístupové cesty na pozemky pana Bohumila Sedláčka a vyslovil nepříjemné podezření, že to vypadá skoro, jako kdyby se nebohého pana Sedláček snažil někdo přesvědčit, aby svůj pozemek prodal.
„Já sám osobně, jsem panu Sedláčkovi nabízel, že mu sjednám s developery odkup jeho pozemku,“ začal starosta vypočítávat své domnělé zásluhy.
„Takže vy tady kšeftujete s pozemkama?“ neudržel se Dan.
„No to zase ne, takhle bych to neřekl.“
„A jak byste to řekl?“ pokračoval Dan nepříjemným tónem a starostovi asi zvolna docházelo, že tato schůzka se neponese v milém duchu.
„Chtěl jsem panu Sedláčkovi pomoct. Je to starý pán. Já mám kontakty a dokážu leccos zařídit. Byl bych mu vyjednal dobrou prodejní cenu. Určitě by na tom netratil.“
„Tak vy nejdřív zařídíte, aby se na svůj pozemek nemohl pořádně dostat a musel domů chodit lesem a pak mu dohazujete kupce?“ obořil se Dan na starostu a cítil, jak ho Křivák drží, aby zůstal sedět.
„Za to, že se pan Sedláčeknemůže dostat na pozemek, já bohužel nemůžu.“
„No vy možná ne, ale chyby vašich úředníků,“ doplnil Křivák.
„Mých úředníků?“ zahrál starosta údiv.
„Ano, na odboru životního prostředí několikrát chybovali…“
„Ale pane Křivko,“ přerušil Křiváka starosta. „Za práci úředníků nezodpovídám já. To si pletete obecní samosprávu s veřejnou správou. Práci úředníků koordinuje tajemník. Já mám poměrně omezené pravomoci, nejsem tady na radnici žádný despota.“
„Podepisujete tajemníkovi výplatu? Podepisujete, takže to máte celé pod palcem a dost keců,“ bouchl do stolu Dan a vztyčil se ze židle, přitom neznatelně zavrávoral a musel se rukou opřít o nástěnku, na které měl starosta kromě plánu obce vyvěšeno ještě pár důležitých telefonních seznamů.
„Prostě zařídíte, aby tam cesta byla. Co jste pokazil, to musíte napravit. Pan Sedláček tu bydlí dýl, než my všichni a zaslouží si, aby se s ním zacházelo slušně.
„No, pokud nemáte nic dalšího, pak se s vámi rozloučím,“ řekl starosta chladným tónem a podal Danovi ruku na znamení, že audience skončila.
V momentě, kdy Dan vzal starostovu pravici do svých rukou, zkřivila se potentátova tvář bolestí.
Špendlík před chvílí obratně sebraný z nástěnky se zaryl starostovi pod nehet ukazováčku. Dan držel starostovu ruku pevně. Nemohl ucuknout. Byl tak v šoku, že jej ani nenapadlo křičet. Jen bolestně zavyl.
Dan pomalu špendlík vytáhl a vrátil ho na nástěnku, kde přidržoval levý spodní roh seznamu důležitých telefonní čísel v obci.
„A to jsem ti tu nástěnku chtěl svěřit,“ ucedil Dan polohlasem a spolu s Křivákem odešli, aby nechali starostu svému osudu. Prst ho pekelně pálil. Ale copak si může stěžovat? Může někoho obvinit z tak bizarního útoku? Jak by asi vypadal, kdyby se po obci rozkřiklo, že ho někdo v jeho vlastní kanceláři ohrožoval špendlíkem. Ne, tohle se k jeho imidži rozhodného chlapa, co má věci pod kontrolou vůbec nehodí. Odešel na toaletu a pustil si na zraněný ukazovák proud ledové vody, která se jemně barvila do červena. Tohle mu ti dva zaplatí. Hned, jak bude mít trochu času, vymyslí jak na ně. Řekne Ivanovi, ten na ně určitě něco vyštrachá, něco čím jim šlápne na kuří oko.