Arizona


„Arizona – Texas, cestopisná přednáška českého světoběžníka Petra Pařila“, hlásala cedule na dveřích kulturního domu. V kuželu světla na podiu v jinak potemnělém sále stál mladý muž. Nebyl to šlachovitý dobrodruh ani zarostlý zálesák, tedy typ jaký by kdekdo na podobné akci čekal, ale měl khaki kalhoty, tričko s nápisem Save the Nature a hlavně vykládal už tři čtvrtě hodiny o svém putování po Texasko-mexické hranici. A to tak poutavě, že neusnul ani pan doktor Forman, který byl po noční.

Však Petr Pařil nebyl žádný zelenáč. Ti, kdo program kulturního domu sledovali pečlivě, věděli, že už v Čechlicích byl s přednáškou o Mongolsku, cestopisným pásmem z Jižní Afriky nebo zlatokopeckým vyprávěním z Aljašky.

Fotka střídala fotku. Historky o ztracených a znovu nalezených zavazadlech se prolínaly s historizujícím výkladem politické situace v regionu a nechyběly ani zmínky o každodenním životě obyčejných lidí.

Na plátně se objevil sympatický chlápek v džínech a kostkované košili sedící před Drug Storem s cigaretou v ruce. Petr Pařil měl tento obrázek obzvláště rád. Podle něho z něj vyzařovalo to, že lidé jsou všude stejní. Kdyby nebyl tak snědý a měl na sobě montérky a tričko, mohl by sedět před jednotou v kterékoli české vesnici. Však měl taky Petr k tomuto snímku připravené pěkné povídání o Apačích, původních obyvatelích Texasu. Ale v publiku to nějak šumělo a zdálo se, že ztrácí pozornost. Na to měl Petr za ty roky čich. Nerad přešel k dalšímu snímku, překrásné přírodní scenérii, která musela uchvátit snad každého, kdo si doma nezapomněl brýle. Ale šum v sále neutichal. Spíš naopak. Povídání o geologickém podloží nikdo nevěnoval pozornost. Dokonce ani slovo „ropa“ si nezískalo obvyklou pozornost. Petr znejistěl. Vtom se v první řadě zvedl muž v těsném obleku, který byl patrně zvyklý mluvit za ostatní:

„Můžete tam vrátit ten předchozí snímek?“

Petr byl zaskočený. Odpovídal už na přednáškách na lecjaké bizarní i přihlouplé dotazy, ale takový zásah do svého vystoupení ještě nepamatoval. Nicméně neměl důvod nevyhovět, zvláště když viděl, že sál zmlkl na důkaz toho, že s mluvčím souhlasí.

„Proč ne, myslíte toho Apače?“

„Jo, přesně toho,“ uchechtl se muž v první řadě, když se na plátně opět objevil rozesmátý obličej kouřícího Meskalera.

Šum v sále začal přecházet do chichotavého smíchu a pán v těsném obleku se se samolibým úsměvem posadil. Věděl, co udělal a zjevně byl sám se sebou spokojený.

„Vždyť je to Luďa Kopřiva!“ ozval se zezadu někdo, kdo měl asi delší vedení, než ti co už se dávno smáli.

„Jó, to je náš Luďa,“ zaznělo odjinud a z výbuchů smíchu bylo jasné, že řečeného Luďu tady znají všichni.

Petr chvíli seděl a nechápal, co se děje. S pásmem fotek z Texasu už objel nejednu štaci a nikde nebyl problém. Fotky stažené z malých amerických webů doplněné fundovaným knižním vyprávěním, které prokládal fabulovanými historkami, to přece zabralo už na nejedno publikum. Tak jako před tím Mongolsko, Jižní Afrika a Aljaška. Proč zrovna teď. Z ničeho nic se mu jeho pečlivě připravené vystoupení bortí. Léta tvrdé práce na budování fiktivní cestovatelské prestiže. Jeden snímek. Jedna kostka domina a vše padá. Petr se podvědomě ohlédl kolem sebe. Ne, tady nebylo, kam utéct. K autu by musel přes celý sál. Rezignovaně si sedl na židli, kterou jinak během přednášky vůbec nepoužíval, a čekal, odkud to přiletí.

„Fando, rozsviť!“ křikl přes rameno muž v těsném obleku. Světlo v sále dalo jasný signál, že v přednášce se pokračovat nebude.

Muž v těsném obleku se vyškrábal na podium, i když se ho žena symbolicky snažila zadržet.

„Tak, pane Pařil, komedie skončila. Nám tady dělat na hlavu nebudete. Doufám, že vám je jasné, že budete muset vrátit honorář za přednášku.“

„Pan starosta chtěl říct,“ vmísil se do hovoru pan doktor Forman, který se právě také vysoukal na jeviště, „že jsme přišli na cestopisnou přednášku skutečného cestovatele, ale vy, zdá se, jste asi v Americe nebyl, co?“

„Jo, teda ne nebyl,“ kroutil hlavou rezignovaně Petr.“ Mám tady pět stovek, to vám tu můžu nechat,“ vytáhl z kapsy peněženku. „Víc bohužel nemám. Už jsem koupil benzín a zaplatil hotel.“

„No, tak to teda asi máte problém, nemám pravdu?“ burácel starosta a otočil se do hlediště, které souhlasně mručelo.

Petr vyděšeně koukl do publika. Hlediště už teď nebylo přikryté milosrdnou tmou jako obvykle. Díval se jim přímo do očí. Bál se.

„Nechal jste si zaplatit za cestovatelské pásmo. A místo toho tady vydáváte za indiána našeho spoluobčana…“

„Kdo je u tebe spoluobčan, starosto!“ ozvalo se od vchodu ze sálu, kde se už chvilku opírala temná postava, která se teď odlepila ode dveří a rázovala si to uličkou dopředu.

„S tebou já nemám nic společnýho od tý doby, co jsme tě v osmašedesátým museli vyloučit z oddílu,“ na podium se vyšvihl Apač z plátna. Měl na sobě skoro stejnou kostkovanou košili a za džíny by nikdo nedal ruku do ohně, že to nejsou ty samé.

„Přestaň se tady na toho kluka vytahovat, ty soudruhu. Radši si udělej pořádek ve svých lustračních osvědčeních.“

„A co vy?“ otočil se falešný Indián do publika.“ Přišli jste na cestopisnou přednášku? Pak vám garantuju, že tenhle kluk toho vo Americe ví víc než já, kterej jsem tam několik let žil. Zaplatili jste mu půl sta? Tak se styďte, měli jste mu dát každej aspoň kilo. Běžte domů. Představení skončilo,“ máchl rukou rozčilený Luďa Kopřiva a pak pokynul Petrovi: „Pojď pryč.“

Petr se nechal vést a byl rád, že se bez úhony dostal ze sálu, kde to zavánělo lynčem. Energický Luďa Kopřiva byl zřejmě známá persóna a nikdo mu moc neodporoval. Konec konců byl to vlastně jeho snímek.

„Mám dědečka Itala, takže ten tmavej ksicht mám v krvi. Navíc jsem vždycky dost běhal po venku, takže sluníčko si mě vybarvilo. Škoda, žes na tom webu narazil zrovna na tuhle mou fotku. Je to z doby, kdy jsem byl v Texasu,“ litoval Luďa nad sklenkou fernetu, když už seděl s Petrem v klidu na verandě svého domu.

„Spolu s hrstkou českejch trampů jsem se tam spřátelil skutečně s místní komunitou původních Američanů. Tahle fotka byla asi na jejich stránkách. Já za to nemůžu, ale já fakt nejsu Apač.“

„Já vám to přece nevyčítám. To já bych se měl omluvit.“

„Drž hubu a tykej mně. Co by ses omlouval? Já vím, žes do tý Ameriky nemohl, ani kdybys nakrásně chtěl.“

„Jak to víte? Teda víš?“

„To jsem se naučil od Indiánů. Oni se na rozdíl od nás umí koukat. Kouknou se a ví. My nevíme nic, co si nepřečtem. Jak to není napsaný a vyčíslený, tak to pro nás neexistuje. Kouknou se a ví, protože věří intuici. Jim funguje hlava, jak má. Bleskově dokážou vyhodnotit všechno, co vidí. To je naučila příroda. Ne že my bychom neviděli to co oni, ale mi tomu nevěříme, protože je to nevědecký. Když kouknu na tebe, je to jasný. Ty seš slabej na srdce a neptej se mě, podle čeho to poznám. Nevím, jestli máš větší zorničky nebo jestli se ti třepou ruce. Ale vím, že je to srdce.“

„Máte pravdu, je to nestabilní angina pectoris.“

„Tak to jsem nevěděl, že to má taky latinský jméno.“

„Ale poznal jste, že je to srdce. To je úžasné.“

„Na tom přeci není nic zvláštního. Srdce je v těle docela důležitý. Nepřišlo by ti divný, kdyby nebylo poznat, když začne haprovat?“

„No to asi jo. Ale nevěděl bych, podle čeho to poznat.“

„Však to taky nemusíš vědět. Je to stejný jako u tý neverbální komunikace. Příroda nás už prostě naučila, jak bleskově poznat všechno důležitý. Z nepatrnejch náznaků. Proto je ti kolikrát někdo nesympatickej dřív, než bys věděl proč.“

„No, na tom asi něco bude.“

„To si piš, že bude, bylo a je. A neseď tady jak hromada neštěstí. To, že se na tebe vytahoval starosta a pouštěl hrůzu, z toho si nic nedělej. On nic jinýho neumí, kretén. Já ho znám. V osmašedesátým jsem ho vedl ve skautským oddíle. Pak přišli Rusi, skauty zase zakázali a já radši utekl. Myslel jsem, že je to jen na chvíli. Vždyť to byla okupace. Čekal jsem, že Západ se do toho vloží a za pár měsíců bude Ivan zase doma. Nakonec jsem na to čekal dvacet let. Dvě desetiletí svejch nejlepších let jsem se toulal po světě. Mně komunisti nevzali majetek nebo svobodu. Mně vzali domov, chápeš?  Jsem zpátky sice už dlouho, ale necejtím se tady jako doma. Zvlášť když se musím koukat na radnici na ty jejich svazácký ksichty.“

„Kdybych to takhle od tebe neslyšel, tak bych ti strašně záviděl. To cestování myslím.“

„No procestoval jsem toho dost. Z Německa jsem se dostal nejdřív do Švédska a pak do Kanady, kde jsem žádal o azyl. Byl jsem ve Státech a taky nějakej čas v Austrálii.“

„S takovým rozhledem vám pak přece musí tady ty zdejší problémy připadat malicherné, ne?“

„Ale jakejpak rozhled. Myslíš, že trajdáním po světě někdy někdo získal rozhled?“

„Já myslel, že ano.“

„Prdlajs. Náš starosta by byl zabedněnej, i kdyby projel půl vesmíru. Nevěř tomu. Lidi jsou, jaký jsou, ať cestujou nebo ne. A to, že jsem někde, neznamená, že o té krajině a lidech něco vím. Mně se líbí na tobě, že ty si to zjišťuješ. Jak lidi žijou a proč, co za tím je. Jestli historie nebo zeměpisný podmínky. Nemusíš tam být, ale víš o tom všecko.“

Luďa se na chvíli odmlčel. Bouchl do stolu a vyhrkl:

„Mám nápad,“ začal nalévat další dvojici fernetů. „Uděláme ti spolu další cestopisný pásmo. Jdu pro fotky z tý Austrálie.“

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment