Jan Zábrana byl pro mě nejprve čítankovým básníkem. Nevím přesně, kdy jsem se setkal s jeho jménem poprvé, ale muselo to být někdy při školní výuce českého jazyka. Později společně s Jackem Kerouacem, Allenem Ginsbergem nebo Gregory Corsem jsem začal potkávat Jana Zábranu překladatele. Nyní mám za sebou třetí a nejsilnější střetnutí s touto literární osobností. Svým posmrtně vydaným souborem povídek se mi představil Jan Zábrana prozaik.
Kniha Zábranových povídek vydaná nakladatelstvím TORST nabízí čtenáři, krom již publikovaných a vycizelovaných próz, také možnost nahlédnou autorovi tak trochu do kuchyně. Součástí svazku povídek jsou totiž také texty nedokončené stejně jako pouhé náčrty budoucích příběhů. Zábrana byl údajně až maniakálně posedlý přepisováním textů, nutno dodat, že se tato práce neminula účinkem.
Děj povídek se nečastěji odehrává počátkem padesátých let. Tedy v době, kdy jsou Zábranovy rodiče posláni režimem do kriminálu a sám ledva dvacetiletý autor ztrácí možnost studovat vysokou školu a živí se jako pomocný dělník. Dělnické prostředí, do něhož se tak náhle dostal, Zábrana vykreslil přímo mistrovsky. Některé obrazy jsou tak živé, že po odložení knížky může mít čtenář nutkání jít si umýt ruce od šmíru.
Je až s podivem jak civilní a apolitický styl si autor udržoval navzdory tomu, že na něj samotného dopadala ruka komunistického režimu dosti tvrdě. Politická situace počátku padesátých let slouží Zábranovi ne jako protivník, ale spíše jako kulisa jeho příběhů. Kulisa, která jej tolik odlišuje od autorů světových. Považme, že Zábranovy povídky se časově kryjí s dobou, kdy Jack Keraouc a Neal Cassady jezdili po Spojených státech a prožívali své On The Road. Při srovnání osudů Jana Zábrany s americkou beat generation, kterou později do češtiny dovedně překládal právě Zábrana, se nemůžu ubránit pocitu, že pokud byl někdo skutečně zbitý, pak to byl právě tento český autor. Jan Zábrana se svými povídkami je pro mě pravým beatnikem, beatnikem v montérkách.
1