Beran 1


14486654696_1f78cc326c_zKdyž jsem přijel do Dublinu, překvapily mě tu dvě věci. Zaprvé: moji kolegové nechodí po práci na pivo, ale všichni, až na Adama, který je z venkova a má pronajatý pokoj v centru, se seberou, nasednou do aut a odjedou, protože bydlí kdesi za městem.

Zadruhé: Se středoškolskou angličtinou naučenou z Headwaye jsem tu měl trochu problém.“What’s the story?“ ptají se vás na potkání. Cože jaká story? Jaký příběh? Co to pořád mají, vrtalo mi hlavou, než mi docvaklo, že to neznamená nic jiného než prosté „ahoj“, nebo chcete-li učebnicové „How are you?“ na irský způsob.

Svou letní stáž jsem bral jako a náhradu za dovolenou a tak trochu jako cestu za poznáním. Proto jsem si nechtěl nechat uniknout seznamování s koloritem irských hospod. Adam mi byl věrným průvodcem. Jednou takhle u piva povídá: „Nechceš jet se mnou na víkend k nám? Poznal bys irský venkov.“

Lákalo mě podívat se na to opravdové Irsko za hranicí velkoměsta, ale nebyl jsem si jistý, jestli ta nabídka není jen zdvořilostní. Zamluvil jsem to s tím, že budu o víkendu asi něco dodělávat.

V průběhu večera s tím Adam přišel ještě jednou: „Pojeď na víkend se mnou, budeme u nás mít závody.“

„Závody? V čem?“

„Ovčácké závody. To znamená závody v tom, kdo dokáže za pomoci psa nejlépe ovládat stádo ovcí. Sjíždí se k nám ovčáci z celého kraje. To budeš koukat, co dokážou.“

To byla nabídka, kterou šlo těžko odmítnout. Byla upřímná a zároveň lákavá.

 

Silnice pod koly auta se pomalu zužovala, až z ní zbyla cesta, na které se jen taktak vyhnou dvě auta proti sobě. Zelené pahorky se vlnily jeden za druhým, a když se jejich vlnky trochu rozestoupily, aby udělaly místo pro malý kamenný kostel, pár domů okolo a několik usedlostí dále v údolí, máchl Adam rukou: „Tak tady jsem doma.“

Zastavil naproti kostelu u budovy, která zjevně představovala centrum místních služeb. Jediný obchod široko daleko.

„Stavím se tu mámě pro poštu,“ vysvětloval.

Krom pošty asi nakoupil ještě vřelá přijetí a nejnovější drby, protože se chvíli zdržel. Nevadilo mi to. Bylo mi dobře. Otevřel jsem okýnko, abych nasál venkovský vzduch.

„Osmičku!“ ozval se řízný povel. Muž, který do té doby stál u náklaďáku zaparkovaného opodál, se sehnul, nakoukl do brašny s nářadím, vytáhl francouzský klíč a strčil jej pod auto.

Tato scéna se co chvíli opakovala, s kleštěmi, šroubovákem nebo s jiným klíčem. Dva muži opravovali auto, ale krom názvů nářadí spolu neprohodili ani slovo.

„Lidi tady u vás asi nejsou moc hovorní, co?“

„Proč myslíš?“ podivil se Adam, který usedal za volant. „Počkej, až poznáš mou mámu.“

„Koukal jsem teď chvíli na ty dva,“ pokynul jsem směrem k náklaďáku.

„Ti se spolu nebaví,“ usmál se Adam.

„Jak nebaví, vždyť spolu opravují auto.“

„Ten hubený, co stojí a podává nářadí, to je Brian Fitzpatrick. Nemusím se ani koukat, abych věděl, že ten pod autem je Michael O’Donnell. Nikdo jiný široko daleko se nevyzná v motorech tak jako on. S Fitzpatrickem jsou sousedé. Patří jim támhle ty dva statky vzadu po proudu. Když Fitzpatrick potřebuje spravit auto nebo traktor, jde za O’Donnellem. Obráceně, když O’Donnell má nemocnou kobylu, jde za Fitzpatrickem, který rozumí zvířatům. Navzájem se potřebují, ale jinak se spolu nebaví. Ani slovo navíc. Už víc než třicet let.“

„A co se jim stalo?“

„Co myslíš?“

„Třicet let? To se museli pohádat o holku.“

„Jo přesně tak, je v tom ženská. Orla se jmenovala. O’Donnell ji Fitzpatrickovi přebral.“

„A to se tady nezapomíná?“

„Jiní by zapomněli, ale Brian Fitzpatrick má tvrdou hlavu. Orla dávno odešla, vdala se v Dublinu za makléře, rozvedla se, léčila se s depresí a bůhví co dál, ale Brian ji nepustil z hlavy.“

„Třicet let, to je vážně síla.“

„Ale aby sis nemyslel, jinak je Brian fajn chlap a taky místní šampion v ovčáckým řemesle. Zítra ho uvidíš v akci. Posledních jedenáct nebo dvanáct ročníků vždycky vyhrál. Měl báječného ovčáka Ajka. Co ten uměl za kousky. Ale letos jsou všichni napnutí, jestli Fitzparick obhájí. Ajk totiž loni pošel a Brian má mladou fenku. Uvidíme, jestli ji už vycvičil. Já bych se vsadil, že jo. Se zvířatama to Brian umí. Asi líp než s lidma.“

I kdyby chtěl Adam ještě něco dodat. Neměl šanci. Právě jsme totiž vystupovali z auta zaparkovaného na štěrkové přístupové cestě k nenápadnému domku ve stráni nad kostelem a Adamova maminka nám vyrazila vstříc. Zahrnula nás přílivovou vlnou pohostinnosti, zvědavosti a výřečnosti. Přes plná ústa a její monolog jsme se asi hodinu vůbec nedostali ke slovu.

 

Večer jsme zašli na pivo. Já jsem tak konečně viděl pravou irskou hospodu. Ne takovou tu u nás, kde mají masivní nábytek, čepují Guiness a pouští irskou hudbu. Tahle byla autentická. Nedělal to nábytek ani pivo, ale lidé. Tady prostě byli ti správní Irové. Irové z venkova.

Seděl tam i Brian Fitzpatrick. Nebyl s ostatními na baru, ale zamyšleně koukal do piva kousek bokem, sám u stolu.

Jeden ze štamgastů se zvedl a přistoupil k němu.

„Briane, sice jsem Michaelovi slíbil, že ti neřeknu, co chystá,“ promluvil směrem k Fitzpatrickovi, ale tak nahlas, aby to slyšeli i ostatní.

„…ale neodpustil bych si, kdybych tě nevaroval,“ pokračoval.

„A před čím bys mě chtěl varovat, Kevine?“ zvedl hlavu Fitzpatrick.

„Briane, nesázej se s Michaelem. Nemáš šanci vyhrát. Vím, co na tebe chystá.“

„Díky za varování, Kevine. Vážím si toho. Tys byl vždycky férovej. Dneska můžeš mít čistý svědomí.“ poděkoval Brian Fitzpatrick, ale nebylo poznat, co si o té výstraze myslí. Nikdo však nezůstal dlouho na pochybách. Za krátkou chvíli totiž do krčmy vrazil O’Donnell a začal Fitzpatricka hecovat:

„Tak co naše sázka, ještě si tak věříš? Doufám, že sis to nerozmyslel? Nemáš strach, že to letos prohraješ?“

Všichni sledovali, co na to Fitzpatrick. V lokálu to hučelo vzrušením: „má novýho psa…ještě přece nikdy neprohrál…“ šeptali si chlapi mezi sebou.

Fitzpatrick nenechal osazenstvo hospody dlouho čekat: „Beru to, zítra ty závody vyhraju tak, jako vždycky před tím.“

„O pět tisíc?“ zeptal se O’Donnell a natáhl pravici.

„O pět tisíc,“ stiskl mu ruku Fitzpatrick

„Ty jsi ale beran, Briane!“ křikl Kevin, jehož varování zjevně vyznělo naprázdno, směrem k Fitzpatrickovi.

Ti dva posunuli zítřejší klání na novou úroveň. Ráno už všichni věděli, že si Fitzpatrick večer plácl s O’Donnellem. O to víc chtěli vidět jeho vystoupení na závodech, které by i bez té sázky bylo středem zájmu.

„Nechápu, proč se museli vsadit o tolik peněz,“ kroutil hlavou Adam, když jsme se blížili k pastvině na stráni hostící ovčácké závody.

„Vždyť tolik peněz snad ani nemají. Nadělá to jen zlou krev na dalších pár let“.

Já nevěděl, co si o tom myslet. Mě hlavně zajímaly samotné závody. Něco takového jsem viděl poprvé. Ovčáci, kteří na dálku řídí své psy a psi kteří bezchybně a decentně navigují ovce tak, aby prošly ve správném pořadí nachystanými brankami. Přišlo mi to natolik absurdní, že jsem na nějakou sázku na chvíli úplně zapomněl. Ale asi jsem byl sám. Bylo vidět, že všichni ostatní čekají, kdy se objeví Brian Fitzpatrick.

 

Když na něj přišla řada, působil Brian zcela klidně. Jako by všechno to pozdvižení šlo mimo něj. Jako by se ho nějaká sázka netýkala a on si jen přišel zasoutěžit pro radost. Píšťalkou udával povely, bystrá rezavá fenka pobíhala kolem stádečka Brianových ovcí a bezchybně je hnala správným směrem.

Středem pozornosti byl Fitzpatrick, ale myslím, že jsem nebyl sám, kdo se trochu rozhlížel, zda nezahlédne O’Donnella. Nebyl tu. Tak oni se vsadí o tolik peněz, celá vesnice je z toho auf a jeden sem přijde, jako by se ho to netýkalo a druhý tu ani není. Co je toto za nátury.

Z uvažování mě vytrhl sotva slyšitelný zvuk, který sem doléhal odněkud z lesa. To nepískal Fitzpatrick. Táhlé písknutí na píšťalku s tak vysokým tónem, že jej lidské ucho sotva slyší. Skoro bych si myslel, že se mi to jen zdálo, kdyby někdo na tento překvapivý signál bezchybně nezareagoval.

Rezavá border kolie nechala ovce ovcemi a upalovala mezi stromy, odkud hvizd vycházel.

O’Donnellova nepřítomnost se rázem vysvětlila, stejně jako jeho včerejší sázka. Udiveně jsme koukali, jak fenka, která měla být novým šampionem v ovčáckém sportu, zmizela mezi duby.

„Ale já jsem ho varoval, ne že ne. Kdyby to nebyl takovej beran,“ ulevil si Kevin.

„Buď zticha a koukej na Briana,“ šťouchl do něj Adam.

Brian Fitzpatrick, který na chvíli přestal být středem pozornosti, neztratil nic ze svého klidu. Dál hvízdal své signály, i když jeho kolie už byla kdovíkde. Jenže to nebylo všechno. Stejně tak jeho ovce dále měnily směr, jak bylo třeba, až pět ovcí semknutých kolem rohatého berana bezchybně dosáhlo svého cíle. I když to nikdo nechápal na čas i na přesnost byl Brian Fitzpatrick opět vítězem ovčáckých závodů.

 

„Dneska tam budou snad všichni,“ odtušil Adam, když jsme mířili večer k hospodě.

„Sázku uzavřeli tam, tak ji tam musí taky vyplatit. A to si snad nikdo nenechá ujít,“ vysvětloval a nemýlil se.

Bylo plno. Na baru ani místečko. I většina stolů byla obsazená. Jen Fitzpatrick seděl u svého stolu tak jako včera, sám. Sám se svým zarputilým výrazem. O’Donnell si dával načas.

„Ta byla vycvičená dřív, než si ji Brian koupil,“ vysvětloval Kevin situaci. „Jenže na jinou píšťalku. Koupil ji od O’Donnellova bratrance, jenže to asi netušil. Kdo by taky znal všecky O’Donnellovic bratrance, že? Hej, Briane, věděls, že je to jeho přízeň?“

„A není to jedno, Kevine,“ odtušil Fitzpatrick.

„Není protože, jestližes to věděl, tak seš ještě větší beran, než jsem si myslel.“

 

Kevin se odpovědi nedočkal. Hospoda ztichla, protože dorazil O’Donnell. Všichni čekali, co se bude dít. To, co následovalo pak, připomínalo komorní jednoaktové divadelní představení pro dva herce.

 

O’Donnell ztěžka dosedl naproti Fitzpatrickovi a mlčky čekal, až před něj hospodský postaví pivo, pak se zhluboka napil a řekl:

„Vyhráls.“

Fitzpatrick přikývl.

Tu fenku jsme s bratránkem cvičili půl roku. Byla skvělá. Byl jsem si jistej, že na povel přijde.“

„Však ti taky přišla, ne?“

„To jo. Ale co bylo potom. Nechápu, jaks to zvládl bez ní, chlapi říkali, že snad…“

„Jo, to ten beran. Ten je vycvičenej. Na psovi už nezáleží.“

„Jaks na to přišel?“

„Za to může Ajk. Ten závodění miloval.“

„To si pamatuju, ten se vždycky z prvního místa radoval víc než ty, Briane.“

„To jo, jenže pak mu začal slábnout sluch. Nebyl už k ničemu, ale moh já jsem si pořídit jinýho ovčáka? Vždyť on by pošel žalem. Tak jsem začal cvičit toho berana. No řeknu ti, to byl oříšek. Ne, že by byl hloupej, to není. Vony jsou ovce chytřejší, než si lidi myslí. Ale je děsně tvrdohlavej. Nevzdal jsem to a ono se to poddalo. Poslední tři roky běhal Ajk podle berana. A měl radost, že jsme zase vyhrávali.“

„Se zvířatama jsi to vždycky uměl, ale tohle bych nečekal. Asi jsi toho berana zlomil, protože máš tvrdší hlavu než on,“ uchechtl se O’Donnell

Fitzpatrick se rozpačitě usmál a upil ze sklenice.

„Mám tady ty peníze,“ zvážněl O’Donnell. Obřadně sáhl do kapsy a vysázel na stůl bankovky tak, aby všichni viděli, že je to pět tisíc.

Fitzpatrick se ale na peníze ani nepodíval. Místo toho přišel s otázkou:

„Poslyš, Michaeli, jak sis mohl být jistej, že si ze všech psů v okolí vyberu právě fenku tvýho bratrance?“

„To ta barva, Briane, napadlo mě to hned, jak jsem to štěně uviděl. Takový vlasy přece měla Orla.“

„Jo to měla. Právě proto, mi to štěně padlo do oka a právě proto jsem jí od začátku moc nevěřil. Člověk se jednou spálí a pak si to pamatuje. Vůbec se nedivím, že mi vzala roha. Není to první čuba, která ode mě utekla k tobě.“

„Já ti ji samozřejmě vrátím. Je to tvůj pes, Briane.“

„To bych řekl. Ale ty peníze si vezmi zpátky.“

„V žádném případě,“ trval na svém O’Donnell. „Sázka je sázka. To chceš, aby se o mně říkalo, že nedržím slovo?“

„Ne, to nechci. Ale taky nechci, aby se o mně říkalo, že jsem sázku vyhrál podvodem.“

„Podvodem?“ podivil se O’Donnell, který měl ohledně nečistých praktik sám máslo na hlavě.

„Jo podvodem. V pravidlech Ovčácké federace je psáno, že pes nesmí znát ovce, které žene. To, že my si to tady u nás vesele porušujeme a každý se závodí s vlastními ovcemi, je jedna věc. Ale podle pravidel to není a basta. Ty peníze nechci.“

„Já taky ne,“ řekl O’Donnell a vytáhl z kapsy krabičku zápalek.

Byl by snad ty bankovky zapálil, ale Fitzpatrick ho chytl za ruku: „Neblázni Michaeli, já vím, na co ty peníze potřebuješ a proč jsi chtěl tu sázku. Vím, že živíš kluka na studiích ve Státech. A to není levná záležitost.

„To není, o tom mi nic nemusíš vykládat. Ale kvůli tomu si přece nevezmu peníze, který mi nepatří.“

Neblázni. Tady nejde jenom o tebe. Copak si my všichni nezasloužíme, aby jim tam za oceánem někdo ukázal, že Irové nejsou žádný hlupáci. Půjčím, ti co mám, a myslím, že nebudu sám, co chlapi?“

Hospodou to souhlasně zahučelo, O’Donnell schoval zápalky a zkušený hospodský bez vyzvání sáhl pro dvě láhve whiskey. Věděl, že je co zapíjet.

***

Když dopisuji tyhle řádky, jsem na cestě domů. Sedím v hale Dublinského letiště. Davy lidí se valí sem a tam. Jeden se nezajímá o druhého. Tak to ve městech chodí. Pro ostatní jsme jen stafáží jejich vlastních osudů. Ale kdo z nás ví, jaký příběh si v sobě nese ten pán naproti nebo ta slečna na vedlejším sedadle.

Odlétám z Irska a někde tam za zelenými kopci jsou od teď dva chlapi, kteří se po třiceti letech zase zdraví. Ale co na tom, že se pozdraví. Důležité je, co je za tím za příběh. What’s the story…

 

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment

Jedno zamyšlení nad “Beran