Cesta


Fotka od Okan Caliskan z Pixabay

„Ukončete nástup, dveře se zavírají,” oznamoval z reproduktorů školený hlas, který v pravidelných intervalech udával tepovou frekvenci podzemních cév města.

Na poslední chvíli se dveřmi do vagónu prosmýkl nějaký starý pán. Posadil se přímo naproti Martinovi. Vypadal trochu jako děda Láďa. Martin si dědu moc nepamatoval, ale těch pár rysů ve tváři stačilo. Měl na dědu vlastně jen jednu vzpomínku, jak mu spravuje koloběžku. Zato máma i tety mu vždycky říkaly, ty jsi celý děda Láďa. Prý I technické nadání má po něm. Těžko říct, ale dneska by na něj děda určitě mohl být hrdý. Za hodinu má u nich na katedře schůzku s docentem Sejkorou a několika investory v oblasti moderních technologií. Sejkora nebyl velký vědec ani akademik, ale vyznal se v byznyse. Proto se k němu na obor chodilo studovat. Kdo šel k Sejkorovi, měl šanci dostat se už s diplomovou prací do reálného světa technologických firmem. To nebyly diplomky, co skončí v knihovně, ale spíš zkušební projekt pro potenciálního zaměstnavatele.

Martin spal jen pár hodin, protože si dlouho do noci chystal prezentaci, ale únavu necítil. Adrenalin, který se mu vyplavoval do krve, ji spolehlivě zahnal. Měl studené ruce a cítil, že se hodně potí. No, co sako si sundávat nebude.

Ještě než sjel dolů do útrob podzemní dráhy, zavolal Renatě. Nechtěl, aby poznala, že někam jede. Řekl jí totiž, že mu není dobře a že bude ležet v posteli. Lhal jí. Měli spolu dneska jít do kina, ale docent Sejkora nečekaně svolal tuhle schůzku zrovna na dnešek. Martin použil malou nevinnou lež, aby se Renata třeba neurazila, že dal přednost škole před její společností. Možná taky trochu lhal sám sobě, protože se bál, že z dnešní schůzky nakonec nic nebude a on by se pak styděl, za to že mu životní šance utekla. Dnešek může znamenat průlom. Zatím to má jen na papíře, ale jestli se toho chopí dobrý investor, budou za pár let lidé cestovat v čase. Pohořels u zkoušky? Nevadí, vrátíš se v čase a opravíš to.

Muž na protějším sedadle zvláštní zkoumavý pohled. Martin byl o to víc nervózní. Aby se nějak zaměstnal, vytáhl si papíry s poznámkami, aby si osvěžil všechny detaily, které při dnešní prezentaci nesmí opomenout.

„Učíš se na zkoušku?“ zeptal se starý muž.

„Ne. Jednu na schůzku s investorem,“ odpověděl chladně Martin, kterého trochu dopálilo to automatické tykání.

„Škoda. Takový krásný den. Nebylo lepší vyrazit si někam s děvčetem?“

„S děvčetem?“ zopakoval Martin bezděčně. Nechápal, o co tomu dědovi jde. Myšlenka na Renatu v něm probudila drobnou výčitku. Neměl jí lhát.

Metro začalo brzdit a Martin se narychlo chystal k výstupu. Byl rád, že se zbaví podivného muže.
„Neshledanou,“ řekl stařík na rozloučenou tak významně, jako kdyby skutečně počítal s tím, že Martina ještě někdy potká.

Marin stál na eskalátoru a mířil vzhůru. Měl pocit, že ta jízda nahoru je pro dnešní den symbolická. Dnes skutečně míří vysoko. Někde mezi reklamou na penzijní spoření, která mu znovu připomněla maminčino „ty jsi celý děda Láďa“ a reklamou na jakýsi doplněk stravy se sloganem „pečujte o své nejbližší“ to Martinovi došlo a sotva vyjel z metra, vytáhl telefon. Ten film ještě stihnou.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment