Vtipkujeme o tom, že chlapům končí puberta ve čtyřiceti, obdivujeme dětskou kreativitu a nezávislost mládí. Být bezvýhradně dospělý se dneska moc nenosí. Spíš je atraktivní mít v sobě pořád kus kluka nebo holky a dospělost vypadá jako škaredá starší setra mládí. Dokonce občas někdo tvrdí, že nechce nikdy úplně dospět.
Já naopak vím přesně, kdy jsem se začal cítit dospělý. Bylo mi osmnáct a začínaly prázdniny. Tatínkovu Škodu 120 jsem měl naloženou až po střechu zásobami jídla a vyrážel jsem na tři týdny tábořit se skautským oddílem. Poprvé jako hlavní vedoucí. Jasně nebyl jsem na těch třicet kluků sám. Vedoucích nás tehdy bylo víc, ale formálně i neformálně to bylo psané na mě. Zodpovědnost, před kterou se nedá utéct. Tři týdny vařit, aby měli co jíst, hlídat na břehu rybníka, aby se nikdo neutopil a vozit je k doktorovi, když jim bude zle.
Dřív jste na mě mohli v noci štípat dřevo, ale od té doby mám spánek o něco lehčí a dovede mě probudit i to, že někdo o pár stanů dál spadne z postele.