Hříchy pro diváky i čtenáře


Fotka od Rudy and Peter Skitterians z Pixabay

Moje maminka má ráda Demlovu knihu Zapomenuté světlo a přiznala, že na stejnojmenný film se dívala s obavami.  Nevěřila, že Bolek Polívka dokáže zahrát autenticky roli kněze. Nakonec byla tím filmem mile překvapena.

Jeden film z poslední doby začíná scénou odehrávající se na pohřbu v katolickém kostele. Kněz řekne „modleme se“ a věřící se začnou modlit Otčenáš. Pro většinu diváků asi nic zvláštního, ale pokud chodíte pravidelně do kostela, působí na vás tato scéna naprosto nereálně. Mešní obřady mají poměrně striktní pravidla. Když kněz začne formulí „modleme se“ vždy následuje z jeho úst nějaká modlitba z misálu.  Naopak společná modlitba Otčenáš se má při mši své pevné místo ve zcela jiném kontextu.

Podobně v jednom seriálu z poslední doby nabádají hlavní hrdinové kněze ke krádeži. Ten se zdráhá slovy „jsem přece farář“. Farář je úřad správce farnosti. Takže ten, kdo je dnes farářem jím zítra být nemusí, pokud dostane od biskupa jiný úkol. To, co je určující pro osobní identitu, je asi spíš kněžství. Záměna označení farář a kněz je poměrně běžná, ale já osobně si nedokážu představit kněze, který by se zdráhal krást s odkazem na svou aktuální funkci správce farnosti.

Problémy katolických reálií se neomezují jen na audiovizuální tvorbu. V překladu jedné anglické knihy světoznámého autora vystupuje hrdinka, která na cestách v cizím městě zajde náhodou do kostela, kde se pomodlí „několik růženců“. Přiznám se, že nevím, zda je to chyba překladu či originálu, ale růženec je poměrně dlouhá a složitá modlitba, která trvá přibližně dvacet minut. Pomodlit se jen tak cestou kolem kostela „několik růženců“ tak jaksi nedává smysl. Každý růženec se skládá z pěti tzv. desátků tj. deseti krátkých modliteb Zdrávas Maria. Zmíněná hrdinka by se tak asi pomodlila spíš několik Zdrávasů než několik růženců.

Je to jen pár příkladů. Podobné drobné chyby a zadrhnutí se objevují poměrně často. Osobně se třeba vždycky dopředu děsím, když se na obrazovce schyluje ke zpovědi. Ta málokdy působí autenticky.

Na to, jak málo se dnešní lidé orientují v církevním prostředí, se podobné scény objevují ve filmech či literatuře docela často. Je to pochopitelné, protože s sebou nesou potřebný emoční náboj a týkají se podstatných životních událostí a jsou tak dobrou kulisou pro osobní dramata. Pak je jen škoda, když tak kulisa je neumělá. Nebývají to chyby, které by škodily ději, ale trochu ubírají na autentičnosti pro hrstku těch, kteří se v církevním prostředí orientují. Myslím, že tvůrci by se v podobných případech neměli bát zeptat.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •