Kafe


1552407231_42180c3b89_zKafe. To bylo jediné slovo k dnešnímu dni v Rudově diáři. Bylo mu trapně před sebou samým napsat tam víc, i když věděl, že kafe není na celé akci to podstatné. V zásadě je to jen společenská zástěrka k setkání. K prvnímu osobnímu setkání s dívkou, se kterou si Ruda několik týdnů psal. Poznali se na internetové seznamce a v psaném projevu si padli do noty. Jak si Ruda sám pro sebe říkal, on už se tak trochu „zamejloval“. Bavil se představou, že být to o generaci dříve, asi by si posílali dopisy nebo pohlednice a on by pak mohl tvrdit, že se zamiloval na první pohled. Bavil se tou představou sám. O tom, že si hledá známost přes seznamku, nikomu neřekl. Ostatně Ruda se i tak bavil jen s málo kým. S kolegy z práce ještě tak prohodil pár slov o tom, jak si užil nebo neužil víkend a tom, co ho tento týden čeká v práci.

Hledat si dívku na seznamce mu přišlo trochu žinantní. On přeci nebyl žádný asociál nebo ztroskotanec. Ale byl holt mladý muž, který za prací strojního inženýra odešel do města. Do města, kde nikoho neznal a přirozeně introvertní povaha mu znesnadňovala rychlé poznávání nových přátel a navazování kontaktů. Přes víkend u rodičů na vesnici a přes týden jako solitér v anonymním velkoměstě. Nechtěl čekat bůhví kolik let, než si najde dostatečný okruh přátel, který mi umožnil najít k sobě tu pravou.

 

Ruda byl od rána nesvůj. Byla sobota a on zůstal na víkend ve městě. V deset hodin dopoledne měl domluvenou schůzku s Annou. Tak se jmenovala dívka, se kterou se seznámil. Nejprve vystupovala pod tajemnou přezdívkou Sirael. Až později mu prozradila své křestní jméno. Rudovi se líbila její obezřetnost. Je vidět, že jen tak někomu nenaletí. Skoro se styděl, že on sám, se na seznamku přihlásil pod svým pravým jménem a to dokonce i s příjmením. Bál se, že ho proto Anna může teď považovat za naivního a on nechtěl vypadat, že je naivní.

 

Ruda byl zvyklý pracovat systematicky. Stejně systematicky se připravoval na dnešní schůzku. Koupil si nové kalhoty a novou košili. Ne že by neměl jiné slušně vypadající oblečení, ale přece jen zbrusu nový oděv mu dodával pocit jistoty. A jistotu tu potřeboval. Věděl, že na sebejistém vystupování bude do značné míry záviset jeho charisma a tedy i jeho další osud.

Dopředu si připravil témata ke konverzaci. Sirael bylo určitě jméno z nějaké sci-fi nebo fantasy knížky. To Ruda cítil jako svou příležitost. Pokud by Anna měla ráda stejný žánr literatury jako on, má téměř vyhráno. Hned by se měli o čem bavit. Sci-fi to bylo jeho.

Pro jistotu z wikipedie vypsal pár romantických a záhadných historek ze života autorů sci-fi a fantasy. Raději by sice mluvil o technických problémech sci-fi literatury, ale to pokládal za příliš strohé téma. Jako druhý záchytný bod si zvolil film. Na filmy se dívá přece každý. Na česko-slovenské filmové databázi prošel filmy, které viděl a alespoň trochu si je pamatuje. Zkoumal komentáře. Filmy, které se líbily shodně mužům i ženám, pak zařadil do užšího výběru. To by mohly být vhodné náměty na příjemné povídání. Ruda se nehodlal ztrapnit tím, že povede monolog o Rychle a zběsile.

Předmětem setkání bude káva. Tak se domluvili. Ruda kávě moc neholdoval. Dával si ji občas, když ho v práci přemáhala únava. Jeho standardem byly dvě lžičky instantního prášku a dvě deci vody. Tedy nic s čím by obstál ve skutečné kavárně. I na toto se připravil. Nechtěl se dostat do situace, kdy ho obsluha zaskočí nečekanou otázkou na to, jaký druh kávy by si dal. Věděl přesně, co si dá. Dnes to bude macchiato. Nevěděl sice jak takové macchiato chutná, zato si na internetových stránkách ověřil, že v kavárně, kam má namířeno, mají tento druh kávy v nabídce. Macchiato nebyla náhoda. Byla to volba. V článku o kávě, na který Ruda narazil, se psalo, že presso si dávají lidé bez fantazie, capucciono pak osoby dětinské, latté je charakteristické pro ty, co se nedokážou usadit, a tak dále. Makjáto, jak se to vyslovuje, je prý znakem bystrých a ambiciózních. To byla Rudova volba pro dnešní den.

 

Ruda nevěděl, jak Anna vypadá. Přišlo mu neslušné žádat ji o fotku. Mohl by působit příliš povrchně. Stejně tak Anna nevěděla, jak vypadá Ruda. Šel sice na rande naslepo, ale fotky stejně většinou klamou, takže to takto bylo snad i lepší. Navíc takto mohl Ruda využít i své vlastní anonymity.

Se zrychleným dechem a zpocenýma rukama prošel kolem kavárny a po očku nahlédl dovnitř. Seděla tam. Sama v celé kavárně. Rudovi začalo být nepřirozeně zima a stáhl se mu žaludek. Přes poctivou přípravu byl nervózní. Napočítat do deseti. Tři hluboké nádechy a vstoupil dovnitř. Přistoupil ke stolku, u nějž nad knihou seděla pohledná bruneta. Zvedla na něj oči, a když zjistila, že to není servírka, tázavě se usmála.

„Císař,…“ Ruda se zarazil, chtěl říct: Císař, těší mě. Ale včas se zarazil.

„Já jsem Císař Rudolf.“ dokončil se staženým hrdlem své toporné představení.

„Jasně a já jsem Sirael, klidně vezměte místo,“ řekla s pobaveným úsměvem Rudovi, který už dávno seděl.

Sedl jsem si, aniž bych se zeptal, zda tu má volno, došlo mu. Byla to sice formalita, když tu čeká na něho, ale bonton přeci jen porušil. Prohrává jedna nula. To nebylo dobré.

„Dobrý den, co vám můžu nabídnout?“ promptně se objevila servírka. Přece jen tu byli sami.

„Dal bych si, makjáto.“

„Co prosím?“

„Tady to přeci máte v nabídce,“ ukázal nejistě Ruda na nápojový lístek zatavený ve fólii. „Laté makjáto,“ zopakoval svou prosbu.

„Á, mačáto. Samozřejmě, a pro paní ještě něco?“ otočila se dívka směrem k Anně.

Pracuje v kavárně a nezná správnou výslovnost italských názvů a navrch si dovolí svobodnou dívku oslovovat jako paní. V Rudovi se vařila krev. Nerad byl za hlupáka a dvakrát nerad, když to nebylo jeho vinou. Anna ale přešla to faux pas bez povšimnutí a s klidem si objednala pomerančový džus.

„Vyslovuje se to makjáto,“ řekl Ruda po chvíli trapného ticha, ve kterém si jej Anna dost zvědavě měřila.

„Já vím, lidi vidí dvě cé pohromadě tak to vyslovují jako č. Co můžeme chtít od obsluhy v kavárně, když třeba ani novináři neví jak, vyslovovat jména herců, že.“

Jména herců. Ruda ucítil příležitost. Byla to jeho poslední šance jak to rendez-vous dostat do původních kolejí. Do kolejí, které si předem vystavěl během týdne pečlivé domácí přípravy. Chytil se stébla konverzačního námětu, aby se po něm zvolna vysápal ke svým vybraným filmům.

„No přiznám se, že občas taky tápu. Tak třeba si nejsem jistý jestli Fight Club napsal Pólanyk nebo Palaňúk. A…a taky nevím, jestli ti mám říkat Sirael nebo Anno.“ dodal nesměle.

 

„Sirael nebo Anna to je nastejno, vzhledem k tomu, že se jmenuju Jitka, je mi obojí stejně cizí.“

Ruda už už chtěl přitakat, když v tom mu došlo, co osoba sedící naproti němu právě prohlásila.

„Jitka? A proč ses mi tedy představila jako Anna?“ Ruda ze sebe soukal otázku pomalu a rozvážně, aby se mu pod návalem emocí nezlomil hlas. Celý týden si to jméno opakoval, hrál si s jeho zvukem, když byl sám, zkoušel si ho i nahlas, aby zvolna proniklo k jeho introvertní duši. Věděl, že má problém používat jména. Nerad jimi lidi oslovoval. Nevěděl proč, ale bylo to tak. Zvuk cizího jména v něm vyvolával pocit trapnosti. Měl panický strach z toho, že někoho osloví nesprávným jménem. Bral to jako nedílnou součást své uzavřené povahy. Jakási forma sociálního handicapu. Z toho vyplývalo, že Ruda rozhodně nebyl připravený na tak náhlou změnu.

„Já jsem se ti přece nepředstavila.“

Ruda si všiml, že mu Anna, teď už vlastně Jitka, tyká, i když mu ze začátku rozhodně vykala, což ho ostatně zarazilo, protože v e-mailech si tykali, jakoby nic. Bral to tak, že osobní setkání, je přece jen nový začátek, pro ni asi se vším všudy.

„V e-mailu…před čtrnácti dny, jsi psala, že se jmenuješ Anna.“

„Aha, v e-mailu? Tak to musí být omyl. Jestli máš s někým domluvenou schůzku, tak já tu na nikoho nečekám. Já tady studuju, protože doma není klid. Manžel hlídá a já mám tady provizorní pracovnu.“

„Manžel?“

„Jo, manžel,“ napřáhla Jitka výmluvně levou ruku směrem k Rudovi, aby nemohl, přehlédnou zlatý kroužek na jejím prsteníku.

„A proč ses mi tedy představila jako Sirael?“

„Promiň, nechtěla jsem tě poplést, ale když k mému stolu přijde někdo a představí se jako císař Rudolf, pak je Sirael první asociace, která mě napadne.“

Sirael? Ruda nechápal, jaký vztah k němu může mít toto podivné jméno.

„Sirael, to je přece z té pohádky Císařův pekař, pekařův císař. Jak tam Werich hraje císaře Rudolfa a oživuje magickou ženu Sirael.

„Aha, já jsem se na pohádky nikdy moc nedíval.“

„Prostě když se řekne císař Rudolf, tak mě se jako ženský ekvivalent vybaví Sirael. Asi jsem tě tím trochu zmátla, promiň.“

Ruda byl mimo. Nebyl zvyklý dělat chyby a toto byl přehmat, který ho navíc dostal do trapné situace před zcela cizí ženou.

„Co studuješ?“ zeptal se pochvíli. „Teda doufám, že ti nevadí, že ti tykám, když se vlastně neznáme.“

„Ne nevadí. Naopak, docela mi lichotí, že sis mě spletl. Hádám totiž, žes mi tím ubral pěkných pár let. Tak schválně, kolik jsem měla mít?“

„Dvacet tři.“

„Tak jestli vypadám na třiadvacet, tak to mi klidně tykej, smála se Jitka. „Musím, říct, že mi dlouho nikdo nezvedl sebevědomí tak, jako ty. Jsem sice šťastně vdaná, to jo, ale zájem vždycky potěší.“

„A co teda studuješ“, snažil se Ruda dostat hovor k jinému, více formálnímu tématu.

„Dělám doktorát z dějin umění, konkrétně z filmové vědy.“

Ne, že by Ruda choval nějaký obdiv ke studiu pro něj trochu nepraktických oborů, ale film byla záchytná meta, kterou se rozhodl zajistit.

 

„Takže to, co má většina lidí jako odpočinek, ty studuješ. To může být fajn.“

„Je i není, asi jako cokoliv jiného. Když se pustíš do studia, něco tě bude bavit něco ne. Ale práce na disertaci, to je teď pro mě dost relax. Mám dvě malý děti. Tak to asi chápeš, ne? I když ty, možná….“, zaváhala Jitka.

„Neboj, asi si dokážu představit, jaké to je být doma s dětma. To já to mám spíš naopak. Filmy jsou můj koníček, ale moje profese se mi k nim dostává jaksi z druhé strany.“

„Z druhé strany?“

„Jsem technik, strojař. Rád se dívám na sci-fi. Ale vždycky musím přemýšlet nad tím, kolik technických nesmyslů se v tom filmu objevuje. Víš třeba, že spousta lidí si kvůli Star Treku myslí, že ve vesmíru je hluk.“

„A není? Já teda Star Trek neviděla, ale různé ty výbuchy supernov a srážky asteroidů, to přece musí dělat kravál.“

„Ne, je tam ticho. Ve Vesmíru je docela obstojné vakuum. Zvuk se šíří jako tlaková vlna a ve vakuu není co tlačit. Takže je tam ticho.“

„To by se mi hodilo doma. Myslíš, že je takových věcí hodně? Jako, jestli mají lidi hodně takových zkreslených představ vinou vědeckofantastických filmů?“

Ruda se nechal dvakrát pobízet. Najednou zapomněl na zpropadené macchiato i omyl se záměnou jmen a vykládal. O tom jak vesmírné lodi vlastně nebrzdí nebo jak vlastně vypadá roj asteroidů a jak těžké je se s nějakým srazit.

 

„Já budu muset jít, manžel to s dětma dýl nevydrží, ale nechtěl by ses ve středu stavit k nám na fakultu? Bude tam přednáška Sci-fi a technická realita. Kdybys měl čas, bude to v místnosti A23, od čtvrt na šest.“

„Čas mít budu, co bych neměl. Přijdu rád.“

„Tak ve středu. A díky za příjemné dopoledne.“

„Já děkuju…“ vykoktal zmateně Ruda, který si až teď uvědomil, kolik času strávil nenucenou konverzací s neznámou ženou a nestačil se sám sobě divit.

***

Ruda nechodil pozdě. Popravdě nechápal, jak může dospělý a soudný člověk chodit na smluvené schůzky se zpožděním. Stačí si přece určit trasu, potřebný čas a přidat rezervu. S výjimkou živelné pohromy Rudu nemohlo nic zdržet. Proto v sedmnáct deset přicházel k místnosti A23 na Ústavu audiovizuální kultury.

„Ahoj,“ vítala ho srdečně Jitka stojící přede dveřmi.

„Ahoj, pozdravil ji Ruda, ale jeho zrak upoutala cedulka na dveřích:“Dnes přednáška z cyklu blok expertů na téma Sci-fi a technická realita, začátek v 17:00“. Byl v rozpacích. Přišel evidentně o deset minut později.

„Neboj, jdeš akorát, ujišťovala ho Jitka, jako by jí bylo jasné, co ho zarazilo. Kdybys přišel načas, stejně by se tu ještě deset minut courali studenti a přednáška by nemohla začít.

„Takže tys mi…“

„Jo, řekla jsem ti do čtvrt hodiny pozdější čas, protože mi bylo jasný, že seš přesnej jak hodinky a byl bys tu zbytečně brzo. Ale teď už pojď, bude se začínat,“ pokynula mu ke dveřím.

„A kdo vlastně přednáší?“ zeptal se Ruda na prahu.

„Ty.“

„Co?“

„No řekni jim to, cos vykládal mě v sobotu. To bylo super. Víš toho víc než kdejaký docent. Tomhule se říká blok expertů a ty seš expert.“

Jitka napůl vtlačila zkoprněného Rudu do přednáškové místnosti.

Nebyla to žádná provizorní učebna pro pár nadšenců, ale plnohodnotná přednášková místnost se stupňovitými sedadly a sklápěcími stolky. Mohlo v ní být pěkných pár desítek lidí. Ruda se raději moc nerozhlížel.Bál se, že dostane závrať.

„…a dovolte, abych vám představila inženýra Císaře, odborníka na technické aspekty ve vědecko-fantastické filmové tvorbě,“ uváděla zatím Jitka Rudu nenuceným tónem na scénu.

Ruda by rád zmizel. Otočil by se a práskl dveřmi. Ale nemohl. Pocit trapnosti v zádech by mu byl nepříjemnější než trapnost, které stál tváří v tvář. Přišel na přednášku, měl ji v diáři, přednáška tedy musí být. Nesmí dopustit žádnou blamáž.

„Málo kdo si uvědomuje, jak dominantní roli hrají knihy, ale převážně filmy při formování obecného povědomí o vesmíru. Většina z nás si svou představu o vVesmíru nevytváří na základě učebnic, ale spíš podle filmových záběrů. Tak si třeba myslíme, že vesmír je barevný, že v něm neustále létají husté roje asteroidů nebo že je v něm hluk…“, začal Ruda zvolna.

Mluvit na veřejnosti pro něj sice byl problém, ale na druhou stranu přesně věděl, co má říkat. Myšlenky měl jasně srovnané a některé pasáže si ve své samomluvě už dávno několikrát přeříkal. Byl to jeho svět. Stačilo mu, aby se zbavil nepříjemného pocitu z posluchačů a pak mohl mluvit celkem plynule. Pohled upřel na dataprojektor v zadní části učebny. Fixoval svůj pohled na jediný neživý předmět v celém hledišti. Na jediný kus techniky v celé té živé zírající mase. Jediný pevný bod. Pevný bod, který bude hýbat Rudovým vnitřním mikrokosmem.

***

„Omlouvám se, pane inženýre,“ ozvala se Jitka. „Jsem nucená vás přerušit, protože náš čas vypršel a budeme muset uvolnit učebnu.“

Pak se obrátila ke studentům: „Díky poutavému výkladu se bohužel nedostalo na vaše otázky, kterých, jak věřím, se během přednášky urodilo dost a dost. Nemusíte být zoufalí, pan inženýr přislíbil, že všechny případné dotazy zodpoví při neformálním posezení naproti v restauraci U Maxima. Kdo tedy má zájem pokračovat diskuzí v tomto zajímavém tématu, může se přesunout přes ulici. Máme rezervovaný stůl úplně vzadu.“

Ruda si teprve teď, když mlčel a mluvila za něj Jitka, prohlédl publikum, které jej hodinu a půl poslouchalo. Byly to převážně dívky. Až se skoro lekl. Ale nedivil se. Přišlo mu to logické. Byl přesvědčený, že mužská přirozenost tíhne k technice nebo podobně praktickým oborům.

***

Ráno se Ruda probouzel ztěžka. Ale nezaspal, to ne. To by snad ani nedokázal. Studenou vodu si snažil vlít trochu svěžesti do obličeje a přemýšlel, jestli se mu to celé nezdálo. On a přednášet pro tolik lidí? On a sedět v družném hovoru v hospodě s partou neznámých studentů, vlastně spíš studentek a s jednou dokonce…

Ruda se podíval do diáře. Nezdálo se mu to. Na dnes večer měl v diáři zapsáno jediné slovo: Večeře. A dobře věděl, že o večeři tu ani tak nejde.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment