Kápo


Ještě zamknout volant. Tohle auto mu tady na parkovišti před školou někdo těžko ukradne, ale zamykání volantu bral jako projev úcty ke svému vozu. Stará dobrá Škoda 120 L v barvě topolová zeleň. To auto bylo v mnohém jako on. Auto, kterým nikoho neoslnil, ale které ho nikdy nezklamalo. Bylo tak trochu jako on. Stará škola. On nechodil k lékaři a své auto nedával do servisu. Vše si spravoval sám. Aprobace biologie-fyzika mu dávala všechny potřebné vědomosti k tomu, aby věděl, že stačí čaj s medem a horká postel, popřípadě hever a sada klíčů. Vždycky se to srovnalo. I ten volant se mu dneska podaří zamknout přesto, že se klíčku nechce otáčet.

Profesor Malý funěl skloněný pod volantem, kde se snažil nainstalovat zamykací páku fixující volant a pedál spojky, když tu zaslechl spiklenecký rozhovor:

 

„Máš?“

„Mám, co bych neměl“

Učitel Malý zůstal skloněný. Nadzvedl se jen tak, aby viděl do zpětného zrcátka.

Ten podsaditý blonďák, to je Oldřich Roušek z kvinty, toho druhého neznal jménem, ale věděl, že je ze stejného ročníku. Co si to ale mezi sebou předávají? Roušek si odnášel cosi neforemného zabaleného v novinách. Jeho komplic si do batohu strkal obálku.

Když minuli auto, profesor Malý se narovnal a věnoval spiklencům zkoumavý pohled. Zdálo se mu, že z novinového papíru koukají nějaké listy.

 

***

 

„Co když to byla tráva?“ rozohnil se zástupce Malý ve sborovně.

„Že by, kluci chovali křečky?“ podivila se profesorka Mrázková.

„Ne tráva jako tráva, ale marihuana nebo chcete-li konpí seté, paní kolegyně.“

„To není ganja,  proč by si ti kluci nosili do školy celý větve i s listama. To nedává rozum,“ vložil se do debaty profesor informatiky Pačes, který svou frizúrou dělal čest svému jménu.

„A to jako proč, pane kolego?“ otázal se dotčeně Malý, který neměl rád, když někdo zpochybňoval rozumnost jeho úvah bez zjevného argumentu.

„Pravá marihuana je jenom část konopných rostlin. Je to květenství. Tam je vysoký obsah THC. Nesuší se listy ani stonky. Kdyby si kluci předávali hulení, tak toho bude nanejvýš malá krabička. Rozhodně ne celý rostliny.“

„Vy se nějak vyznáte,“ změřil si zástupce Malý kolegu Pačese.

„To víte, to jsem se naučil na vysoké,“ usmál se Pačes mnohoznačně.

Zástupci Malému bylo vlastně jedno, jak ke svým znalostem informatik přišel. Věřil mu, že si kluci nepředávali drogy. Ale co to tedy mohlo být. Byl přesvědčený, že jako kantor a zástupce ředitele k tomu, má morální povinnost to zjistit a přezkoumat, zda se na půdě jejich ústavu neděje něco nepřístojného.

 

Začal systematickým průzkumem terénu.

„Musíme brát ohled na to, že je to dyslektik,“ omlouvala Rouška češtinářka Hladká.

„Dyslektik-nedyslektik v matematice taky nic moc,“ oponoval jí profesor Mouka. Ten ostatně kolegyni Hladké oponoval vždycky. Nemohl jí totiž odpustit, že se přistěhovala k němu do kabinetu, kterému od té doby studenti neřekli jinak než dvounulka.

„Co když mu nevypadávají písmenka jen v diktátech, ale třeba i číslice v rovnicích?“ nedala se pedagožka.

„Paní kolegyně, to teď nerozsoudíme. Mně zajímaly spíše nějaké kázeňské problémy,“ snažil se vše uhladit zástupce Malý.

„Co byste chtěl slyšet. Je to kluk v pubertě a šijou s ním všichni čerti, ale to je asi normální.“

„Je to šašek,“ kontroval Mouka.

„Ale umí být milý, tuhle jsem od něj dostala kytku.“

„Snaží se vás uplatit před vysvědčením.“

Slovní výměna za soudcování zástupce Malého by snad ještě pokračovala, kdyby jí doslova neodzvonilo a kantoři se nemuseli rozejít po své práci. Profesor Malý takto obešel ještě pár pedagogů vesměs se stejným výsledkem. Žádný lumen to tedy nebyl. Chytrý snad, ale prospěch dost pod průměr. Jedni ho omlouvali jiní ho měli za lenocha, ale všichni se shodli na tom, že není dobrý student. Ba ani tělocvikář ho nijak nechválil a tím přišel Roušek o poslední možnost na slitování. Sice ty sportovní typy moc neuznával, ale byl v rámci férovosti ochotný připustit, že i sportovní úspěch je přece jen úspěch.

 

Zástupce Malý vyrazil do sexty na hodinu biologie. Do třídy vstupoval už pár minut po zvonění. Ke svému úžasu se tu málem srazil s ním.

„Pardon,“ sykl Roušek a s omluvou vyběhl na chodbu.

Profesoru Malému neušlo, že Oldřich Roušek startoval od Zdenčniny lavice a že po něm na desce zůstala ležet malá úhledná obálka, kterou Zdeňka opatrně vložila do učebnice biologie.

Profesor byl rozčílený. Ne, že by mu až tak vadilo, že si tu Roušek pobíhá po zvonění z třídy do třídy. Šlo o Zdeňku. Byla to dcera jeho bývalé studentky Moniky. Zdenčina máma byla v oktávě, když on přišel na gymnázium učit, jako čerstvý absolvent. I když si to tehdy nechtěl přiznat, byla to jeho tajná láska. Po maturitě odešla studovat do Prahy a on o ní uslyšel až po patnácti letech, když se do primy dostala její dcera. Příjmení měla jiné, ale jinak to byla celá máma. Asi před dvěma lety se na pedagogické poradě řešilo, že Zdeňce zemřel táta. Třídní profesorka žádala kolegy o shovívavost se Zdenčinými výsledky, které byly v té době snad méně perfektní než obvykle. Profesor Malý od té doby bral Zdeňku jako svou chráněnku a považoval za svou povinnost držet od ní dál, alespoň na půdě gymnázia, různé pochybné živly, jako je třeba tenhleten Roušek z kvinty.

Profesor Malý to nemohl pochopit. Jak tu teď má studentům vykládat o teorii přirozeného výběru, když premiantka třídy pohledná a milá dívka dostává líbesbrífy od nějakého vykuka z nižšího ročníku. Školní ročníky jsou něco jako kasty. Můžeš být třeba jen o dva měsíce mladší, ale jak chodíš o ročník níž, jsi něco míň. Jen ti neotrlejší si dovolovali pomýšlet na přízeň dívek z vyššího ročníků. Kde ale bral sebevědomí tehleten Roušek. Jak toto zapadá do evoluční teorie. Proč by se měla Zdeňka zahazovat s někým, kdo jí nesahá po paty. Vždyť on je snad dokonce menší než ona hrklo v profesoru Malém. Ten den raději pustil sextánům Byl jednou jeden život.

 

Začínalo léto, červen se chýlil ke konci a zástupce Malý věděl, že čas hraje proti němu. Odhalit Rouška a jeho spiknutí musí do konce školního roku. Jenže nevěděl, že Olda Roušek a jeho kumpáni mají stejný problém. Konec roku pro ně představoval poloviční konec světa. Své plány potřebovali dotáhnout dokonce dřív, než škola skončí. Jejich aktivita tedy nabrala na intenzitě a pro profesora Malého nebylo těžké, je znovu přistihnout.

***

„Dobrý den, pane Fait.“

„Servus, pane profesore,“ pozdravil školník žoviálně. Zástupce ředitele, takto brzo po ránu ho překvapil. Jen taktak, že stačil včas ukrýt placatku do kapsy modrého pracovního pláště.

„Měl bych na vás, pane Fait, takovou neobvyklou prosbu.“

„Sem s ní, starej mořskej vlk je rád, za každý dobrodružství,“ řekl Fait a preventivně si na tu práci vykasal rukávy a bezděky tak odkryt potetovaná předloktí, která ilustrovala jeho námořnickou minulost. Práce školníka ho nevýslovně nudila. Byl rád, za každé vzrušení. Většinou však stával na opačné straně barikády, když pouštěl studenty bočním vchodem nebo ututlával rozbitá okna.

„Potřeboval bych, abyste posunul hodiny nad vrátnicí o pět minut dopředu.“

„Jdu na to.“

Školník Fait se neptal. Nepotřeboval vědět víc. Protože celé ráno stejně bude sedět ve vrátnici a vývoj událostí bude mít z první ruky.

 

Zástupce Malý číhal u vrátnice. Sledoval Rouškovu spikleneckou seanci u lavičky za parkovištěm. Byli čtyři a něco si mezi sebou vyměňovali. Došlo i neforemný balík novin. Dnes nebo nikdy pomyslel si profesor. Už se blížili. Mysleli si, že mají ještě dost času. Zástupce Malý jim vykročil naproti.

„Bacha malej Jarda,“ ozvalo se šeptem a předměty doličné mizeli v kapsách nebo aspoň za zády.

„Pánové, myslím, že máte problém. Podívejte kolik je hodin.“

Studenti zmateně koukli na hodiny nad vrátnicí. Kamenná tvář školníka Faita jim nedala žádnou nápovědu. Minuta po zvonění, to by se ještě dalo stihnout bez zápisu do třídnice, jediné co potřebovali, bylo, aby je teď někdo zdržoval. Ale přesně to měl profesor Malý v plánu.

„Copak si to neseš Roušku?“

„Myslíte tohle?“ zvedl Roušek podivný balík.

„Přesně tak.“

Kluci nervózně přešlapovali. Olda Roušek věděl, že by byl za normálních okolností schopen se z vyšetřování nějak vykecat, ale tady se hrálo o čas.

„Kluci běžte, já to panu profesorovi vysvětlím,“ řekl tak samozřejmě a rozhodně, že profesora Malého ani nenapadlo, že Olda od něj převzal iniciativu a velí studentům místo něj.

„No tak, co je v tom balíku, Roušku?“

Olda beze slova rozbalil několik vrstev novinového papíru a opatrně vyjmul kytici růží.

Na konci školního roku sice bývá zvykem, že studenti nosí kantorům květiny, ale tady šlo na první pohled o něco jiného. Zástupce Malý dobře věděl, že si je opakovaně předávají před školou. To nemělo s úctou k pedagogům nic společného.

„Na co ty kytky?“

„To je dělba práce.“

„Dělba práce, Roušku, je pokud lidé s různou specializací pracují společně, aby dosáhli vyšší produktivity. Můžeš mi prosím vysvětlit, jak tyto být tyto vyšší dvouděložné rostliny součástí dělby práce?“

„To máte tak, pane profesore, sbalit holku je dost náročný. Zvlášť když je hezká a chytrá.“

„Třeba jako Zdeňka?“

„No, to je zrovna správnej příklad. Na takovou holku musíte mít vyšší produktivitu. Jak to zpívá Werich: Ten umí to a ten zas tohle…No a přesně tak to dělám já. Béda je z vesnice, mají velkou zahradu a spoustu kytek, Jindra ze septimy je básnický střevo a Fanda Málek je hotovej kaligraf.“

„Chápu to správně, že tvoje strategie na okouzlení vyvolené dívky je založená na tom, že jí dáš kytku z kamarádovy zahrady, a zalichotíš jí cizí básničkou, kterou ti pro jistotu někdo krasopisně přepíše?“

„Ještě máme kreslíře Fríbu a Milan Vašečka umí vyrábět krásný náušnice. Každej dá do placu to, co umí a dostane oplátkou něco vod ostatních.“

„No a výsledek?“

„Nestěžujem si,“ usmál se ze široka Olda Roušek.

„Ještě jsi mi neřekl, jaký zvláštní talent do tohoto podniku dáváš ty?“

„Přece organizační.“

Organizační? No nemá to kluk špatně vymyšlené. Nedivím se, že mu na to Zdeňka skočila, pomyslel si zástupce Malý.

„Tak poslouchej, ty organizátore, sice se mi to vaše spiklenectví nelíbí ani za mák, ale proti školnímu řádu to není. Tak upaluj do třídy.“

„Pane profesore a nemohl byste tam jít se mnou?“ zeptal se zkroušeně Roušek.

„Snad trefíš, ne?“

„Ale ne, já bych potřeboval omluvit. Další neomluvený pozdní příchod by už byl na dvojku z chování. Kdybyste, ale řekl, že jste mě zdržel vy…“

„Co za to?“ vypálil k vlastnímu překvapení kantor.

„No…co byste jako… potřeboval?“ koktal zmateně kvintán.

Profesor Malý se rozhlédl, zda je nikdo nevidí, naklonil se k Rouškovi a cosi mu zašeptal.

„To nebude problém, pane profesore, spolehněte se.“

 

 

***

Poslední den roku. Studenti proudili do vrat gymnázia se slavnostní náladou. Zástupce Malý je sledoval svým neměnným profesionálním pohledem a hlídal, zda se nikdo z nich nezapomněl přezout.

„Zdeňko, můžu na slovíčko? Jde o Oldřicha Rouška.“

„A co s ním je?“

„On se ti dvoří, viď“

Zdeňka vyprskla smíchy.

„Jo, dvoří.“

„Nosí ti kytky, básničky a tak, že?“

„No, to jo. A to je špatně?“

„To ne, ale víš třeba, že ty básničky nepíše on?“

„Vím, ale stejně se mi líbí. Vždyť to je jeho vlastní dílo. To jenom kvůli mně dal dohromady tu svou manufakturu. To mi lichotí.“

Profesor Malý byl zaskočený. Ale zaujatý biolog v něm jásal. Tak evoluční teorie přirozeného výběru přeci jen funguje. On ji nezaujal falešnými projevy schopností, ale reálným atributem organizátora a vůdce. To přece dává smysl. Profesor Malý věděl, že i jemu mohou letos prázdniny začít v klidu.

 

Květiny, které dostával od studentů, dával profesor Malý obvykle ženám, které neučily. Slečně účetní, kuchařkám nebo uklízečkám. Letos si však jednu obzvlášť pěknou kytici z čeledi liliovité odnášel s sebou do auta. Položil ji opatrně na sedadlo spolujezdce a bílou stužkou k ní přivázal krasopisně vyvedenou kartičku, na níž stálo:

 

Do láhve od toniku

schoval jsem si v říjnu,

vzpomínky na Moniku

mám to proti splínu.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment