Když se dva smějí…   Recently updated !


Češi jsou smějící se bestie, napsal prý kdysi Heydrich a Češi se k tomuto titulu celkem rádi hlásí. V naší historii byl humor často obranou proti nadvládě. Ať jsou to Havlíčkovy epigramy, Švejkova bodrost nebo jemné narážky ve hrách Divadla Járy Cimrmana. Zvykli jsme si brát humor jako zbraň utlačovaných. Nicméně sociologové mluví o tom, že humor má moc stmelovat skupinu (smějeme se stejným vtipů), ale zároveň ze skupiny vylučovat (posměch někomu, kdo je divný). Smích skupiny vytváří, ale zároveň boří jiné. Oscar Wilde tuto janusovskou povahu humoru vyjádřil pregnantně slovy: „Smích není špatný začátek přátelství a je jeho nejlepším koncem.“

Historik Joseph Boskin, který se zabývá studiem humoru, dokonce tvrdí, že humor může být jak zbraň odporu menšiny stejně jako nástroj ponižování a zastrašování v rukou dominantní skupiny. Záleží jen na tom, na které straně stojíme. To, že v každém z nás je ukrytý tyran, který čeká na svou příležitost, prokázal známý americký psycholog Philip Zimbardo svým  Stanfordským vězeňským experimentem. Při tomto kontroverzním experimentu (který musel být už po šesti dnech předčasně ukončen) se ukázalo, jak rychle se zdravý a psychicky vyrovnaný jedinec dokáže proměnit v bezcitného surovce. Závěry tohoto experimentu by měly být velkým varováním.

Hranice mezi sociálními skupinami totiž nemusí být pevná a může se změnit ze dne na den, tak jak to popisuje v jednom svém výstupu americký stand-up komik Dean Obeidallah: „Před jedenáctým zářím jsem žil život normálního bílého chlápka. Všichni moji přátelé měli jména jako Monika, Chandler, Joey nebo Ross. Desátého září jsem si šel lehnout jako bílý. Jedenáctého jsem se vzbudil a najednou jsem Arab.“ Tím, jak začátek války proti teroru ovlivnil americký humor, tím jak se objevila dichotomie mezi vtipným západem a arabským světem beze smyslu pro humor, i tím jak se pomocí humoru arabští komici snaží tuto představu nabourat, se v článku „Cultural Politics of Humor in (De)Normalizing Islamophobic Stereotypes“ zabývá americká vědkyně Kalifornského Institutu integrálních studií Zara Zimbardo. To jméno není náhoda. Je to dcera Philipa Zimbarda, což by nám mělo připomenout, že hranice rolí je tenká.

Ne vše, co je vtipné, je také správné. Zesměšňovat můžeme autoritu stejně jako outsidera. I jednotky SS měly svůj časopis „Schwarze Korps“ s kreslenými vtipy na účet podmaněných národů.  Vtipkovat můžeme na úkor autority, ale stejně tak mohou mocní vtipkovat na účet slabých. Stačí si vzpomenout na Zemanovo žertování o likvidování novinářů nebo Trumpovo zesměšňování obětí sexuálního násilí. Michal Kolář v knize „Skrytý svět šikanování ve školách” popisuje pět fází šikany. V poslední páté fázi, kterou označuje jako totální nebo dokonalá šikana, už vše zašlo tak daleko, že agresoři považují násilí za výbornou legraci.

Jürgen Brummack napsal, že „satira je esteticky socializovaná agrese“. Je dobré na to pamatovat. Omluva „byl to jen vtip“ není univerzální.

  • 5
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment