Nadílka


Mikuláš seděl a zíral na prázdný list čtverečkovaného papíru. Koukal na tu čtvercovou síť a přemýšlel. Kolik je asi na jedné stránce čtverečků? Jsou všechny stejné, takže kdyby někde vprostřed jeden chyběl, nikdo by si toho nevšiml. Sousední čtverce by jej dotvořily svými hranami. Mikuláš měl pocit, že poslední dobou je takových chybějícím čtverečkem on. Cosi v něm přestalo fungovat. Cosi se vypnulo. Jeho život teď tvořili lidé v jeho okolí. Říkali mu, co má dělat a on to dělal. Vypadalo to zcela přirozeně. Plnil pracovní úkoly, vyzvedával děti, platil účty, chodil nakupovat podle seznamu na ledničce, a když jej občas kamarádi pozvali, šel večer na pivo. Zdánlivě nebylo nic poznat. Vše vypadalo v pořádku, ale on věděl, že jeden čtvereček prostě chybí. Jeho vlastní já se kamsi ztratilo. Neměl žádné ambice a žádná očekávání. Dělal, co se od něj čeká a jeho blízcí byli spokojení. Jen on věděl jak velké je uprostřed prázdno. Jen on věděl, že kdyby po něm přestali cokoli chtít, tak najednou nebude schopen existovat.

Fotka od Markéta Machová z Pixabay

Jedním z těch okolních čtverečků byl i dnešní termín na odevzdání textu nové recenze na knihu Benedikta Milera „Druhá válka“. Recenzní výtisk dostal už před týdnem a rubrika „Mikulášova nadílka“ byla pravidelná. Tak to vyžadoval šéfredaktor. I ten název byl jeho nápad. Mikuláš své jméno neměl moc rád. Vždycky se mu zdálo, že budí nechtěnou pozornost a vtipy o čertech a andělech se dost impertinentně opakovaly. Mikuláš nebyl rád terčem vtipů ani středem pozornosti. Rozhodně ne té přímé. Virtuální publikum mu nevadilo. Naopak. Byl rád, když jeho recenze budily očekávaný ohlas u čtenářů. Vlastně psal už jen kvůli tomu. Pro někoho jiného by to možná byla práce snů. Číst knihy, chodit do kina a psát o tom oduševnělé recenze. Mikuláš už tuhle práci dělal roky a dělal ji dobře. Znal svoje publikum a věděl co a jak napsat, aby pak mohl sklízet úrodu lajků a pochvalných komentářů na sociálních sítích. Malíř Jakub Obrovský kdysi napsal: „Pro lichotné hlavy jest lidské srdce stodolou čekající na dobu žní.“ Mikuláš si to zapamatoval, protože s tím souhlasil. Rád sklízel a nevadilo mu psát na míru lichotníkům, kteří jej vždycky pochválí. Kritika jiných mu nevadila. On potřeboval jen svou dávku pochval.

Mikuláš seděl a zíral na prázdný list čtverečkovaného papíru. Nakonec napsal jedničku a zakroužkoval ji. Bod číslo jedna. Zaprvé. Nejjistější způsob jak začít je napsat si osnovu. Mikuláš nevěřil všem těm propagátorům kritického myšlení a jejich spletitým myšlenkovým mapám. Co nejde vměstnat do lineární osnovy, to je zbytečné. Zbytečné jako celé to takzvané kritické myšlení. Každé myšlení je totiž kritické, jinak by to nebylo myšlení. Kdyby měl sílu, napsal by sci-fi novelu, v níž by svedli epickou bitvu uctívači kultu kritického myšlení neboli krimyš proti Unii potíračů pleonasmů. Unie by samozřejmě zvítězila, protože nikdo, kdo používá termín krimyš nemá šanci obstát.

Kdyby měl sílu. Jenže ji nemá. Proto nepíše sci-fi romány, ale tuctové knižní recenze. Ovládl umění jak psát, aby si čtenáři přišli na své. Psal podle šablony. Shrnout, nastínit téma, trochu pochválit a pak to celé lehce ironicky shodit. Autor si mohl honit ego ve své knize, recenze byla Mikulášova parketa. Zde vyhrával svá malá kontumační vítězství.

Kdysi četl rozhovor s jedním polským autorem fantasy, snad to byl Sapkowski, ale možná taky ne. Všichni polští autoři fantasy jsou tak trochu Sapkowski. A ten autor prohlásil, že nejhorší kritik je zneuznaný spisovatel. Mikuláš tušil, že má v něčem pravdu. Snažil se svou zneuznanost držet na uzdě. Na druhou stranu měl pocit, že čtenáři trochu té sžíravé jedovatosti chtějí. A Mikuláš byl ochoten jim ji dát. Dávno rezignoval na přesvědčení nebo na snahu dělat to, co ho baví. Už dlouho ho nebavilo vůbec nic. Pracoval, aby udržel věci v chodu. Veškerou jeho energii pohltila snaha vyvolat zdání, že vše je v pořádku. Že čtvereček je na svém místě. Děti mají tátu, žena manžela, hypotéka splátku. Snažil se, ale pořád cítil, že je o krok pozadu. Vždycky měl před sebou nějaký nezaplacený účet, nevyplnění formulář nebo děravou ponožku. Jako by svět kolem něj jel vyšší rychlostí. Všichni ostatní se s naprostou samozřejmostí ráno oholí, vyčistí si zuby a vezmou si džíny, které nemají roztřepené okraje nohavic. Udržet tento standard byla pro Mikuláše obrovská námaha.

Byl dnes sice oholený, ale seděl a zíral na prázdný list čtverečkovaného papíru. Osnova recenze knihy Benedikta Milera ne a ne vzniknout. Nerad psal kritiky na díla domácích autorů. Psal pro čtenáře, ne pro autory. Psát recenzi na domácího autora bylo jako klepnout za ucho králíka, který má jméno. Nestál o to, aby si četli, jak jejich díla tepe. Nestál o to, aby se někdo cítil ublížený a vysloveně se bál toho, že někdy některého z nich pak potká osobně.

Román „Druhá válka“ byl jeho typický cíl. Byla to totiž kniha, kterou všichni chválili. V takové chvíli cítil skoro jakousi povinnost nabídnout čtenářům alternativu. Věděl, že to tak chtějí. Že čekají, až knihu sesadí z piedestalu, uzemní nadšení a vrátí čtenářskou obec do obvyklých kolejí zdravého skepticismu. Je přece kritik, ne nějaká chůva začínajících autorů. Musí se nad to povznést, i když ví, že tak kniha je doopravdy nadprůměrná. Příběh alternativní historie druhé světové války, který popisuje smyšlené válečné operace je tak autentický, že budí dojem, jako by jej psal skutečný pamětník a ne autor jedenadvacátého století. Ano, na této tezi by se dala postavit břitká a přesto celkem férová kritika. Milerova kniha byla prostě přepjatě autentická.

Psal sice s lehkostí a bylo jasné, že rešerším věnoval spoustu času. Popisy reálií byly přesné, skutečné historické postavy odpovídaly dobovým svědectvím a vše do sebe logicky zapadalo s podivuhodnou přesností. Mikuláš si zjistil, že Miler je psycholog. Od člověka takové profese by čekal naprosto odlišný typ psaní. Čekal by hluboký lidský příběh. Ne historickou fresku. Miler musel věnovat spoustu času tomu, aby si nastudoval dobová fakta. Sice všechny bojové operace, které ve své knize popisoval, byly imaginární, ale výborně zapadaly do skutečnosti. Tak, že si člověk říkal, jasně, tohle se klidně mohlo stát. Nic z toho, co si vymyslel, nebylo nereálné. Některé drobnosti byly popsány s velmi vynalézavým smyslem pro detail. Třeba ta scéna, kde Němci pašovali diamanty z Afriky přes Britskou blokádu na palubě lodí neutrálních států tak, že je schovávali do volat papoušků. Celé dílo však působilo jako filigránský koráb v láhvi. Kniha ohromovala představou mravenčí práce, která musela být k jejímu sepsání potřeba, ale to bylo tak trochu vše. Chybělo jí napětí. Jazyk i struktura příběhu působily jaksi starosvětsky. Nic z toho se nepodobalo současným románům. Žádná explicitní milostná nebo násilná scéna, která by čtenářům tloukla do receptorů první signální soustavy.

Prostě tak kniha působila, jako by se Benedikt Miler zapomněl v minulosti. Jako kdyby opisoval přes rameno některému z autorů první poloviny minulého století. Ta poslední věta se Mikulášovi zamlouvala. Tu si do osnovy zapsal celou. Bude to hlavní sdělení jeho kritiky. Nakonec napíše, že knize dává šedesát pět procent, protože rok pětašedesát byl asi tak posledním datem, kdy podobná kniha měla vyjít. Ano, takto to napíše. Tak se to bude líbit všem těm krasoduchům, kteří čtou jeho recenze a kteří, tak jako on, nechtějí zobat autorům z ruky. Nechtějí patřit do žádného fanklubu, ale s trochou toho povýšeného odstupu chtějí jen dát autorovi šanci a nic od něj nečekat. 

Věděl, že ta recenze je spíš průměrná než dobrá. Přesto večer cestou z koupelny sáhl po telefonu, aby se podíval, jaký vyvolala ohlas. Potřeboval svou dávku štěstí v podobě virtuálních srdíček. Na twitterovém účtu mu krom lajků a několika souhlasných komentářů svítila také žádost o soukromou konverzaci. Psal mu Benedikt Miler. Neměl jsem brát recenzi na českou knihu, pomyslel si v ten moment, ale sám dobře věděl, že to udělat musel, protože alternativou byla recenze na nějaký francouzský film. Nevydržel by se dvě hodiny v kuse soustředit. Hrozilo, že by nepochopil pointu nebo by mu utekl nějaký podstatný moment. Kniha byla bezpečnější varianta. Znal své limity a nemohl si brát velké úkoly, když teď jel se zataženou ruční brzdou.

Musel tu žádost o konverzaci přijmout. Nemůže zkritizovat knížku a pak dělat mrtvého brouka. To by mu Miler mohl dát na sociálních sítích pěkně sežrat. Nemůže si dovolit být za sraba. Přijal žádost a otevřel zprávu: „S tím opisováním jste vcelku trefil hřebík na hlavičku. Všechna čest. Rád bych se s vámi potkal a vysvětlil vám podrobnosti.“

Mikuláš si v duchu nadával, že bral telefon vůbec do ruky. Místo toho, aby si před spaním jen lehce načechral ego, bude teď muset přemýšlet, co měl Miler na mysli tou trefou na hlavičku. Že by to byl vážně plagiát nějakého málo známého autora? Proč by mu to ale Miler psal. Ta recenze přece není žádné odhalení. Napsal to v nadsázce, aby poukázal na trochu archaický styl psaní. Co může Miler sledovat? Mikuláš odepsal: „Zítra v deset v Café Dallas?“ Možná to nebylo moc zdvořilé, ale dnes už měl psaní dost. Navíc se bál, že v textu udělá nějakou chybu. Svou dnešní láhev vína měl už v sobě. Vypil ji, aby si vypnul hlavu a mohl usnout. Místo toho teď bude pomalu střízlivět v myšlenkách na to, co po něm asi bude chtít ten cvok Miler. Ze všeho nejméně stál o to, aby si k němu chodili vylévat srdce nějaký pisálek, jehož kniha nemá takový úspěch, jak si za osamělých večerů nad klávesnicí vysnil. Měl svých starostí dost.

Usnul u televize. Probudil se rozlámaný. Děsila ho představa, že má před sebou zase celý další den. Zase všechno znovu. Umýt, vyčistit zuby, oholit obléct…měl by si ostříhat nehty. Nikdy nekončící boj s entropií vlastního těla jej ubíjel. Nedal se vyhrát. Maximálně mohl zahrát sisyfovskou remízu. Ani to se mu momentálně nedařilo.

Vstával první. V bytě byla tma. Šel do kuchyně. Sáhl po telefonu. Měl zprávu od Milera. Pan spisovatel přistoupil na stručnou komunikaci. Odepsal pouze: „Platí.“

Mikulášovi bylo jasné, že pojede sice do práce na osmou, ale do desíti stejně nic neudělá. Nemá šanci se soustředit na něco jiného, než na Milera. Bude muset sebrat hodně sil, aby do té kavárny skutečně šel. Na druhou stranu mu bylo vlastně dost jedno, co bude chtít Miler řešit. Nedokázal si představit, že by přišel s něčím opravdu zajímavým. Spíš půjde o nějakou banalitu.

Měl to do Café Dallas z redakce jen přes ulici, ale přesto šel pozdě. Nepodařilo se mu zvednout k odchodu dřív než v deset. Miler měl v profilu na Twitteru svou reálnou fotku. Nebylo těžké ho v poloprázdné kavárně poznat.

Lesklá pleš, zbytky vlasů velmi krátce zastřižené, moderní brýle a bradka, která byla v módě asi v době, kdy se Miler začínal holit. Mohlo mu být tak pětatřicet. Měl na sobě tričko zřejmě s názvem nějaké rockové kapely. Před sebou měl krom kávy i talířek s koláčem. Jeho postava tomu odpovídala. Byl to asi chlápek, který má rád své pohodlí a dobré jídlo. Čistý, lesklý, upravený a pravděpodobně spokojený sám se sebou.

„Dobrý den, já jsem Benedikt Miler,“ jsem rád, že jste si udělal čas,“ řekl s úsměvem, když k němu Mikuláš přistoupil.

Mikuláš něco zamumlal v odpověď, ani sám netušil, co vlastně chtěl říct, a potřásl nabízenou pravicí. Byla teplá, masitá s pečlivě upravenými nehty. Zase jeden z těch lidí, co mají nehty pěkně souměrné a každý zastřižený do stejného obloučku. Letmo pohlédl na svou ruku. Každý nehet měl trochu jiný tvar. Nedaly se stříhat všechny stejně. Nikdy ho nenapadlo, jak moc nemá rád svoje vlastní ruce.

Mikuláš s úlevou dosedl. Teď už nemusí nic dělat. Bude jen sedět a počká, až se Miler vypovídá. Objednal si černou kávu, ani se nepodíval na nabídku. Nechtělo se mu nic číst a nad ničím přemýšlet. Věděl, že by si stejně nevybral.

„Ještě jednou díky, že jste přišel, určitě máte spoustu práce.“

Mikuláš si vybavil poslední dvě hodiny, která strávil zíráním do monitoru a náhodným klikáním na články on-line zpravodajství a neurčitě přikývl.

„Chtěl jsem s vámi mluvit, protože jste první, kdo na to přišel.“

„Na co?“ zeptal se Mikuláš, když mu došlo, že na tu otázku Miler pravděpodobně čeká.

„Že jsem tu knihu nenapsal já,“ řekl s klidem Miler.

Jen to ne, pomyslel si Mikuláš. Jen žádný skandál o ukradeném rukopisu. To bylo to poslední, o co právě stál. Někdy jindy by to možná uvítal, ale dneska ne.

„Víte, všichni tu knihu chválili, dobře se prodávala a mě štvalo, že si nikdo nevšiml toho malého podvodu. Je sice vydána pod mým jménem, ale já ji nepsal. Víte, jsem psycholog a dělám postgraduál na téma pre-screening duševních nemocí na základě psaného projevu. A tento text se mi dostal do ruky, když jsem procházel pozůstalost profesora Ludwiga Mauritze. To byl profesor psychologie na univerzitě v Lipsku. Ještě před válkou vydal několik zajímavých článků o psychologickém rozboru textů. Ne o grafologii, abyste si nemyslel. Nešlo mu o rukopis, ale o větnou stavbu volbu slov, syntax a podobně. Tento text byl v profesorově archivu. Byl k němu poměrně podrobný rozbor, ale chybělo jméno autora. Mám kamaráda, který pracuje jako překladatel. To on přišel s nápadem ten text přeložit a vydat jako knihu. Jenže k tomu nechtěl propůjčit svoje jméno. Abyste mi rozuměl. Vydavatel od začátku věděl, že to není můj text. Rozhodně jsme nechtěli podvádět. Celé to bylo od začátku myšleno, jako experiment.“

„Hmm,“ zabručel Mikuláš a asi to znělo trochu nesouhlasně.

„Skutečně to tak bylo. Máme to i ošetřené smluvně smlouvou s dědici profesora Mauritze a sepsali jsme notářem ověřené prohlášení, že jedná o experiment a že nejpozději po roce odhalíme pravý původ textu. Jasně že za tím bude od nakladatele trochu kalkul. Takový hon za senzací, aby se kniha lépe prodávala.“

„Na tom není nic špatného. Každý chce prodat,“ odpověděl Mikuláš, který v tom skutečně neviděl nic neetického.

„Já jsem nakonec vlastně dost rád, že jste na to přišel. Že jste, jako odborník na literaturu, poznal, že to není původní text, ale jen papouškování z archivu. Že jsme k tomu přidali jen trochu bezbarvé omáčky, aby to působilo trochu víc jako beletrie.“

Papoušek, vzpomněl si Mikuláš. A zatím co Miler dál vykládat příběh o tom, jak text chystali k vydání, jemu v hlavě vířil jen ten barevný pták.

„Napsal to Graham Greene,“ řekl najednou a Benedikt Miler překvapeně zmlkl uprostřed věty.

„Cože? Vy poznáte autora? No to je skvělé. Nedoufal jsem, že se nám jej podaří odhalit tak snadno,“ radoval se Miler.

„Jádro věci, tam používá Greene motiv s pašováním diamantů pomocí papouška. Mělo mě to napadnout hned. Ten styl psaní na něj sedí. Ještě se na to podívám, ale už teď jsem přesvědčený, že to je on. Greenův styl psaní je poměrně specifický. Dokonce natolik, že britský magazín New Statesman v roce 1949 uspořádal pro čtenáře literární soutěž v parodování stylu Grahama Greena. První v této soutěži byl Greenův mladší bratr Hugh.“

Benedikt Miler se zasmál. Nebyl to zdvořilostní zasmání, ale projev veselosti, která prorazila skořápku sociálního já a vydrala se na povrch jako hluboký srdečný smích.

„Jo, tak to mezi sourozenci bývá. Nejlépe napálit umí mladší bratr. Víte ony sourozenecké konstelace…“ nadechl se Miler.

„Měl i mladší sestru,“ řekl Mikuláš, aby přerušil začínající výklad o psychologii dle postavení v rodinné linii. „Ta byla třetí.“

„Skoro se bojím zeptat, kdo byl druhý. Greenova žena?“ zasmál se Miler a přikousl štrúdl.

„Druhý byl sám Graham Greene. Poslal do soutěže začátek své nové knihy.“

„Takže se vlastně ukázalo, že psát jako Greene umí jen on sám a jeho sourozenci.“

„Je to taková vtipná historka, ale fakticky je to tak. Greenův styl by měl být rozpoznatelný.“

„A je možné, že by Greene za války dělal pro Hitlera?“

„Je to docela pravděpodobné.“

„Pravděpodobné,“ podivil se Miler a zůstal s posledním kouskem štrúdlu na půl cestě k ústům.

„Proč pravděpodobné? Měl nějaké vazby na Německo?“

„Pracoval za války jako tajný agent pro britskou MI6. To už se dnes o něm ví. Některé zdroje dokonce tvrdí, že dělal dvojitého agenta a předával Němcům falešné informace. Kde jste vlastně k tomu textu přišel?“

„Jak jsem říkal, profesor Mauritz…“

„Aha, pardon, to jste říkal. Ale jak se k tomu textu dostal německý profesor?“

„Už před válkou platil za odborníka na psychologickou analýzu textů. Podle poznámek, které měl k textu udělané, to vypadá, že se na něj za války obrátili důstojníci Abwehru, aby jim dal posudek na texty zpráv jejich dvojitého agenta. Vypadalo to, že ty popisy smyšlených vojenských operací, záznamy rozhovorů politiků a vysokých armádních důstojníků spolu se situačními zprávami dostávali od někoho, kdo pro ně pracoval a oni si potřebovali ověřit jeho spolehlivost, Říkal jste, že Greene pracoval za války pro tajnou službu?  Tohle by tedy taky na něj sedělo, ne?“

„Docela by mě zajímalo, co jim ten váš profesor na to řekl.“

„Patrně nic. Myslím si, že s tajnou službou moc spolupracovat nechtěl. Navíc byl několik týdnů nato zatčen a poslán do Bergen-Belsenu. Pomáhal prý některým židovským studentům falšovat dokumenty. Zemřel na tyfus pár týdnů po zatčení. Zachovaly se ale docela podrobné, rukou psané poznámky k osobnostnímu profilu autora.“

„Právě to by mě zajímalo. Co zjistil?“

„Profesor Mauritz popsal osobnost autora jako vysoce inteligentního, kreativního člověka s pravděpodobnými sklony k sebedestruktivnímu a suicidnímu chování. Myslím, že pokud by předal svůj posudek Abwehru, tak by Němci svému agentovi přestali věřit.“

„Hm, tak to se celkem trefil. Všechna čest. Graham Greene totiž trpěl depresemi a v dětství hrával s ukradeným revolverem v praku ruskou ruletu.“

„Můžu vám kopii profesorových poznámek poslat, kdybyste o tom chtěl třeba napsat nějaký článek do Mikulášovy nadílky.“

„Tam píšu jen recenze na nové knihy,“ řekl vyhýbavě Mikuláš. Nechtěl psát studii o Grahamu Greenovi. Nechtěl totiž psát vůbec nic.

„Měl jste tam přece i článek o Hermannu Ungarovi.“

„Teda, vy to vážně čtete?,“ zeptal se Mikuláš. Překvapilo ho to. Podvědomě si své čtenáře představoval jako afektované studentíky, mírně frustrované paničky nebo obchoďáky, kteří si chtějí připadat trochu intelektuálně na výši.

„Čtu. Už delší dobu sleduji vaši rubriku čistě z profesního zájmu. Podle metod, které používá současná věda, jsem si téměř jistý, že máte deprese. Můžete pít čaj z třezalky, ale návštěva psychiatra bude jistější. Být vámi bych to nepodceňoval.“

Můžete pít čaj z třezalky, ale návštěva psychiatra bude jistější. To je věta, pomyslel si Mikuláš. Tu si musí zapamatovat. Bude ji používat v internetových diskuzích jako sofistikovanou formu urážky těch otravných trollů, kteří se čas od času vyskytují pod jeho články. Jinak samozřejmě věděl, že nikam nepůjde. Večer zkontroluje dětem úkoly, přečte pohádku na dobrou noc, dá si láhev vína, aby usnul, a ráno uvidí, zda bude mít síly na to, aby se oholil, nebo si jen vyčistí zuby. Však ono to časem povolí. Zatím to vždycky povolilo.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •