Podruhé


„Od té doby, co byla demokracie vpuštěna na bojiště nebo co se tam, lépe řečeno, vnutila, válka přestala být hrou pro gentlemana.“

W. Churchill

 

„Myslíte, že to Hynek vážně přinese?“ zeptal se Otto žmoulaje v ruce pohublou cigaretu.

„Já myslím, že jo,“ zabručel mu v odpověď podmračený feldvébl, který se zády opíral o nízkou zídku z vápencových kamenů sálající teplo nastřádané za celý den.“On by se snad pro kamarády rozdal, jako kdybychom byli jeho rodina.“

„To bude tím, že on vlastně žádnou rodinu nemá,“ ozval se Hynkův krajan Jirka. „Jeho mámě zakázali se provdat, když Hynka čekala, protože otec prý byl cizinec, takže jako malý kluk si zkusil, co to je být nemanželskej parchant a o pár let později, jaký je to mít nevlastního tátu, který umí rychle odepnout řemen.“

„Tak to už ho začínám chápat,“ pokýval hlavou Otto. „Vždycky se mi zdálo, že on jediný se netěší, až to tady všechno skončí a bude se moct vrátit domů. Asi ani nemá kam.“

Zatím zvolna padala tma. Pár mužů v modrých, vápencovým prachem zsinalých uniformách, se opět pohroužilo do ticha. Důstojný klid večerních hor si užívali. Konečně bylo ticho. Žádná střelba ani nervy a svědomí drásající úpění raněných, kteří uvízli ve skalách. Dlouhé týdny strádali. Jídla i vody bylo málo. Teplou vodu znali jen z chladiče kulometu a ženskou náruč vyměnili za bezpečné objetí kaverny. Teď se těšili že si užijí klidný večer, kdy se budou moci cítit jako lidé. Možná jen na chvilku a někteří možná naposledy.

 

Mezitím o kus dál a hlavně o pár set metrů níž černovlasý mládenec těžce stoupal vzhůru. Jednou rukou se přidržoval řetězů táhnoucích se podél skalního masivu. Tou druhou objímal náklad, který vypadal, že ho už už strhne vlastní vahou u úzké skalní římsy dolů. Sunul se zvolna kolem vápencové skály. Skály, kterou nepochopitelné tektonické síly vyzvedly ze dna moře tisíce metrů na hladinu. Skály, které nyní byly kulisami stejně nepochopitelného představení, v němž se hnali proti sobě nedávní spojenci. Krutými kulisami, které samy měly na svědomí spoustu životů.

 

Řetěz cinkl o skálu. Těžká bota se sunula do tmy a došlápla na skalní římsu. Kus zvětralého vápence se s rachotem řítil do strže. Noha podklouzla. Hynek se na poslední chvíli chytl volnou rukou pevněji za řetěz.
„Zatraceně!“, procedil polohlasem a snažil se dostat nohu zpět na pevný podklad. Přitom levou rukou stále svíral své břemeno.

 

Na protější straně strže ve skalním úkrytu tiše seděli tři italští alpíni. Ostřelovači, kteří drželi stráž a dobře slyšeli, že se ve skalní stěně naproti nim někdo pohybuje.

Prošedivělý seržant zpozorněl a připravil prst, který se už už chystal zmáčknout.

 

Hynkovi stékal po tvářích pot. Centimetr za centimetrem se vytahoval za řetěz, zpět do původní pozice. Volnou nohou marně hledal nějaký výstupek. Vidět nebylo ani za mák. Ruce mu začínaly ochabovat.

Levou ruku sevřel ještě pevněji kolem soudku, který v ní třímal a z plných plic zoufale zakřičel:
„Kurňa, to pivo nepustím ani kdybych tady měl chcípnout!“

Rozervané vápencové skály si ten výkřik předávaly mezi sebou, jako by nevěděly, kterému štábu tuto depeši předat.

 

Italští ostřelovači schovaní v protější skalní stěně zbystřili. Seržant pochopil.  Usmál se a jeho prst se pohnul. Ozval se zvuk dieselového agregátu a horskou průrvu překlenul most světelného kuželu.

„Ten nenese žádnou munici,“ odtušil a od srdce se zasmál.

„Ty mu, rozumíš? A co tam teda ten blázen provádí?“ obrátil se na svého velitele, mladík v šedé uniformě horalů.

„Rozumím, je z Moravy. Já tam kdysi kontroloval železniční tunely. Slovo pivo se nedá zapomenout,“ odpověděl seržant s nádechem nostalgie v hlase.

„Pivo a hezký holky. Jednu jsem si měl kdysi…“, větu nedokončil a znatelně posmutněl.

Hynek mezi tím využil nenadálého světla, aby se dostal zpět plnou vahou na skalní římsu a co nejrychleji se sunul pryč. Strach mu poháněl nohy. Ač tušil, že nemá šanci uniknout, snažil se zmizet dřív, než se ozve praskot výstřelů. Místo nich do ticha zaznělo zvolání s podivným přízvukem:
„Na zdrávi!“

Hynek se nechápavě ohlédl, zamžoural do ostrého světla a lehce pokynul soudkem: „Na tvoje, kamaráde!“

Pár opatrných kroků a už byl v bezpečí za ohybem skály, kde se dalo jít i bez řetězu. Reflektor zhasl, agregát pomalu umlkl.  Hynek šel dál s vědomím, že na druhé straně je alespoň jeden gentleman. Gentleman, díky kterému se dnes znovu narodil. Podruhé narodil.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment