„Povidám, chci do Strakovky!“


Image by Steen Møller Laursen from Pixabay

V komunálních volbách ztratil Prahu a Brno, volby do Senátu přiznal, že neumí, do evropského parlamentu dostal míň, než čekal. Z hnutí ANO mu postupně odešla většina silných osobností a některé nešetří otevřenou kritikou. Na krku má trestní stíhání a nelichotivý audit z Bruselu. V zahraničí už ho těžko někdo bude brát jako seriózního politika. Předseda poslaneckého klubu jediného koaličního partnera mluví o ukončení spolupráce. Rozpočet je v nelichotivý červených číslech a musí hledat miliardy na základní sociální služby. Každý týden desetitisíce lidí demonstrují svou frustraci na náměstích. Poltická hvězda Andreje Babiše hasne a on je viditelně nervózní.

Tady by už jen stačilo, kdyby někde ze zadní lavice přiletěl kalamář a ozvalo se: „Povidám, chci do Strakovky!“

Ne, vážně. Myslím si, že v následujících týdnech se rozhodne o budoucím premiérovi. Záleží jen na tom, jestli se najde někdo, dostatečně dravý na to, aby si urval moc pro sebe. Jde jen o to, kdo to bude. Předkupní právo na tuto roli má možná Petr Fiala, dokáže se ale přesvědčivě (po paroubkovsku) bít v prsa? Kdo jiný, když ne Fiala, přiznám se nevím, ale pánové, kteří sedí ve Sněmovně za opozici, si musí uvědomit, že když nenajdou lídra mezi sebou, přijde někdo úplně nový. A to nemusí být zrovna výhra. To může být sekáč, co se nezakecá.

Když Izraelité bojovali proti Pelištejcům, budil mezi nimi obavy obr Goliáš. Dokonce ani zkušený válečník Saul, který prý všechny své muže převyšoval o hlavu, nechtěl jít s Goliášem do přímého souboje. Nakonec to dopadlo tak, že přišel drzý kluk jménem David, který si věřil a s boží pomocí Goliáše zabil obyčejným prakem. Trocha toho sebevědomí mi teď v politice chybí. V přírodě alfa-samec taky neopouští své místo v čele smečky dobrovolně. Někdo po něm musí jít. Někdo, kdo si uvědomí, že teď je vhodná šance a dokáže ji využít. Asi to bude spíš někdo trochu jako Rosenheim.

 Silným nástrojem opozice, kterým může šlapat vládě na paty, je hlasování o nedůvěře vládě. Je to způsob jak vyvíjet na vládu tlak a jak přitáhnout mediální pozornost.

Druhá vláda Mirka Topolánka čelila takovému hlasování pětkrát (tj. v průměru každých 159 dní) až nakonec padla. Vláda Petra Nečase také pětkrát (tj. každých 208 dní) než Petr Nečas odstoupil. Druhá (menšinová) vláda Andreje Babiše je u moci 328 dní a zatím se hlasovalo jen jednou. Bylo to v době aféry kolem Andreje Babiše mladšího. Při samotném hlasování vyslovili nedůvěru vládě poslanci ODS, Pirátů, SPD, KDU-ČSL, TOP09, STAN. ČSSD jen symbolicky odešla ze sálu. Andrej Babiš hlasování ustál s dojednanou podporou KSČM. Osobně si myslím, že to nebyl moment, který by jeho pozici posílil a ze které by vyšel silnější. Naopak pro opozici je to možnost jak naprosto srozumitelně vzkázat voličům, že jí současná situace není lhostejná. Je to jasné a pro voliče čitelné gesto. Už jen to, že by si Andrej Babiš musel pro svou vládu znovu dojednávat podporu komunistů a že by ČSSD musela znovu bojovat se svým pudem politické sebezáchovy, by stálo zato.

Jasně že můžeme spekulovat o tom, že to nemusí vyjít, a že i kdyby to vyšlo, Zeman stejně znovu jmenuje Babiše. A i kdyby byly předčasné volby, tak je Babiš prý zase může vyhrát. Možných scénářů je hodně, ale jedno je jisté, pád vlády by byla velká politická porážka, po které by se Andreji Babišovi do sedla vracelo špatně.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment