Překlad: Otec a bicykl


Když Richard Ford opustil studia práv zařekl se, že se nechce dřít a žít ve městě. A tak dnes žije na venkově, kde pěkně postaru – rukou na papír – ve staré loděnici píše své knihy. Je držitelem Pulitzerovy a řady dalších literárních cen. Pro českého čtenáře byla přeložena například jeho novela Divočina nebo román Kanada. Ford je však ve Státech nejvíce oceňován pro svou trilogii The Sportswriter – Independence Day – The Lay of the Land, která zatím zůstává nepřeložená, snad proto že je až příliš americká. Až příliš zasazená do typicky amerických reálií. Ostatně Pulitzerova cena, kterou Ford dostal za knihu Independence Day, se uděluje právě za popis života v USA. Richard Ford je dyslektik.

Povídka „A father and a bicycle” vyšla v roce v roce 2002 v časopise The New Yorker.

7120125799_d7e699deb5_z

Otec a bicykl

Richard Ford

Můj otec nebyl obdařený žádným neobvyklým nadáním. Pokud by ideální otec měl umět opravit sekačku, zavěsit boxovací pytel, dávat tipy na vědecký projekt, poradit s odborkou plavčíka, pomoct s úkolem do matematiky, poskládat nové kolo nebo vyměnit síťku ve dveřích na terasu, pak můj otec nebyl ideální otec.

Moje nejstarší vánoční vzpomínka je, jak ležím pozdě v noci v posteli a slyším otce – s mou matkou jako asistentkou – jak se pokouší sestavit vířivý buben, který mi měl Santa za úkol mi přinést. Hodiny práce v obývacím pokoji ubíhaly. Stále jsem slyšel prskání uvolněného strunění ze spodní strany bubnu, které se otec snažil napnout, vrzání mosazných šroubů, které natahovaly kůži, až byla napjatá stejně jako matka šeptající své rady a otec dávající vrčením a mumláním najevo ztracenou trpělivost. I teď – padesát let poté – mám stále před očima tu šňůru korálků nažloutlého světla pod dveřmi mé ložnice, kterou si oblékla noc, když já jsem tak tiše a dychtivě čekal.

Za úsvitu jsme všichni tři stáli ve veselé záři vánočního stromku a koukali na elegantní dřevěný buben, který měl blánu přichycenou jen na jedné straně a strunění žádné. Dvě dřevěné paličky a dvě trojúhelníkové kovové metličky, které má matka svázala červenou saténovou mašlí, se opíraly o nedokončený virbl. Santa zkrátka neměl dost času. Konec konců asi měl na trase ještě spoustu chlapců a děvčat.

Další je vzpomínka na boxovací pytel, jehož černý kovový rám se závěsem můj otec nepřišrouboval, ale přibil do skeletové stěny naší komory, laciný hnědý tvrdě napěchovaný pytel visící na háku ve tvaru písmene S, jež byl součástí balení. Když jsem dal první pořádnou ránu, celá konstrukce se zřítila. Přibili jsme ji znovu, udeřil jsem a zase to celé spadlo. Jediný způsob, jak udržet konstrukci pohromadě, byl vůbec do ní nebouchat. Pak bylo vše v pořádku. Boxovací pytel je tam dodnes, neudeřený ale přítomný, i když můj otec je již po smrti a my jsme se odstěhovali.

Ta nejsmutnější vzpomínka, aspoň myslím, je na vánoční stromek (ostatně spousta těch malých neštěstí se odehrává právě o Vánocích). Vánoce mají tu moc… Vyrazili jsme – tedy můj otec a já – do lesa pro stromek. Zajeli jsme do Natchez Trace. Chvíli jsme se jen tak procházeli, já se svou skautskou sekerkou v ruce, až jsem vypátral přesně ten strom, který se mi líbil. Plný krásně tvarovaný cedr, který můj otec považoval za příliš velký, příliš vysoký než aby se nám vešel do domu. Ale já jsem věděl, že vysoký není. Chvíli jsme se hádali, než jsem nakonec prosadil svou a bez váhání strom podťal.

Ale když jsme si jej dovezli na autě a odnesli do domu, obývací pokoj se ukázal skutečně příliš malý, příliš nízký – přece jen to byla jedna ze šesti místností předměstského domku. Špičku, na kterou jsem plánoval nasadit kometu, jsme museli ohnout, aby se vůbec vešla pod strop, což mého otce nečekaně a až nepřirozeně rozlítilo – strom pro něj byl něco jako živá bytost, kterou jsme zabili. To ho frustrovalo. Odtáhl ten velký strom přes dům ven do garáže a svou lupénkovou pilou (pilou se kterou se, předpokládám, spíš vyřezává než řeže) uřízl špičku. Ne spodek, ale špičku stromu. To byl jeho způsob zkracování, nejjednodušší, ale ne vždy nejlepší způsob.

„Je zničený,“ řekl jsem, šokovaný zmrzačeným stromkem, jehož jinak docela pěkná špička teď ležela oddělená od zbytku stromku.

„Tys ho zničil.“

„Kdepak, vypadá dobře,“ odpověděl otec nekompromisně a sklopil oči. A já jsem věděl, že on ví, co provedl. „Vezmeme ho zpátky dovnitř,“ řekl a sehnul se, aby stromek zvedl.

Ale já, dnes se za to na sebe hněvám, jsem řekl: „Ne je zničený. Uřízls mu špičku. Je škaredý. Tohle už není vánoční stromek.“ A dřív, než ho stačil zvednout, popadl jsem stromek s mokvající pryskyřičnou ránou místo špičky, zdvihlo ho z hladké podlahy garáže a mrštil jím po něm – trefil jsem ho. Trefil jsem svého otce vánočním stromkem přímo do obličeje.

Abyste si nemysleli, bylo toho mnoho, opravdu mnoho, co jsme měli s otcem společného. Nikdy jsme – tak jak to ostatně já nedělám ani dnes – příliš neuplatňovali zdravý úsudek. Byli jsme zbrklí. Chyběl nám dar předvídání a trpělivosti. A vždycky, tak jako já toho dne, jsme na to doplatili.

Šťastné rodiny samozřejmě nejsou všechny stejné. Liší se. Nedostatek nadání či dokonce dovedností nebyl u mého otce nějakou skutečnou vadou. Bylo to jen drobné nedopatření ve složité boží manufaktuře, které mně nemohlo zabránit v tom, abych ho miloval.

Můj otec byl třicet let obchodním cestujícím. V našem životě – mě a mé mámy – tak většinu času chyběl zabývaje se svou prací, kterou dělal opravdu dobře. Občas mám dojem, že dnes už nejsou muži jako on, muži těch chudých časů hospodářské krize, kteří jedno uměli velmi dobře. Nemít příliš velké ambice, oženit se z lásky a napořád, vychovat děti a nechat dny proplouvat kolem. Byl to šťastný život, to si pište.

Jednou, když mi bylo deset a bydleli jsme stále v našem prvním domě na Congress Street v Jacksonu, koupil mi můj otec bicykl. Řekl jsem si o něj. Když jsme jej přinesli domů, byl zabalený v dlouhé obdélníkové lepenkové krabici označené „Schwinn“. A v ní bylo všechno pěkně pohromadě, celá ta velká těžká chromovaná, oblatníkovaná červeno-stříbrná věc s tlustými pneumatikami a klaksonem udělaná tak, aby co nejvíc připomínala čtyřdveřový sedan. Nikdy od té doby jsem neviděl šťastnější výraz na otcově tváři než to hluboce spokojené zamračení, kterým dával najevo souhlas s tím, že bicykl, stojící teď zešikma na stojánku, už složil dohromady někdo, kdo musel znát náš problém. Když jsem dokončil svou jízdu kolem zadního vchodu, nasedl sám otec ve svém vycházkovém obleku, s kloboukem a v pevných hnědých polobotkách, které si obouval na cesty. A kroužil a kroužil kolem – rozložitý muž, padesátník, narozený v roce 1904, řídil dětský bicykl – až má matka měla strach, že už mě na něm nenechá svézt, protože viděla (ona rozhodně neboť ho měla ráda), že si ten okamžik náramně užívá.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment