Když muž prohlásí o ženě, že by „stála za hřích“ většinou nemám v úmyslu porušit přikázání Nezabiješ. Hřích jsme si zvykli, tak trochu automaticky, spojovat s tělesnem (hříšné myšlenky, hříšný tanec…). Mohlo by se zdá, že křesťanské náboženství má něco proti lidské tělesné přirozenosti. Já si ale myslím, že naopak křesťanství je náboženstvím tělesnosti.
Čteme-li Dantovo Peklo, které obrazným způsobem zapracovává teologii Tomáše Akvinského, uvidíme, že chlípníci jsou hned ve druhém kruhu pekla. Slabosti těla jsou považovány za pramálo závažné oproti pokrytectví, pýše nebo zradě.
Budeme slavit, jak se Bůh stal člověkem. Dítětem. Nesnesl se na zem jako „deus ex machina“, ale přizval ke spolupráci ženu. Mladou dívku, která se držela zcela při zemi. Když jí anděl zvěstoval, že se jí narodí dítě, zeptala se: „Jak se to stane vždyť muže nepoznávám“ (poznávat muže je biblický opis pro sexuální styk). Maria se na věc dívala ryze prakticky. A právě na jejím následném souhlasu stojí celá křesťanská víra. Na souhlasu mladé dívky v nejisté situaci, která se rozhodla přijmou dítě. Vánoce jsou pro mě oslavou mateřství. Oslavou dívek, které se nezalekly a přijaly dítě, třeba i mimo plán.
A víte proč Ježíšek nebyl holka? Jeden kněz mi říkal, že si myslí, že to je proto, že ženy umí lépe snášet bolest. Proto Bůh přišel zakusit fyzická muka jako muž.
My křesťané věříme ve vzkříšení. Ne ve vzkříšení duše, ale ve vzkříšení těla. Věříme, že naše tělo je božím chrámem. Co na tom, že někdo vyfasoval třeba barokní kapličku.
2