Proces


middle-ages-1094062_19201„Otevřete!“ ozvalo se za dveřmi a Rimir otevřel oči.

Jedno dvě bouchnutí a dveře se doslova rozsypaly, tak byly ztrouchnivělé. Výzva k otevření tak začala být zbytečná ve chvíli, kdy zazněla. Rimir stál uprostřed páchnoucího kamrlíku, zíral na dva dráby stojícími tam, kde před chvílí byly dveře, a přemýšlel. Přemýšlel, kde jsou jeho boty a kde je vlastně on. Bolela ho hlava, měl sucho v ústech, neměl boty a stál uprostřed kutlochu, který nebyl jeho. Ten pokoj a ty boty…Rimirovo vědomí začalo vyhrávat souboj s rozespalostí a lehkou kocovinou. Jasně, vždyť těmi botami zaplatil za nocleh. Hostinský si včera nechtěl vzít peníze a místo toho přistoupil na výměnný obchod. Boty za nocleh. Navíc přidal ještě džbánek hexenburského muškátu. Ty boty nebyly nové, Rimir v nich prošel celou cestu z domova až sem do Hexenburgu, skoro sedm set mil. Beztak měl v plánu si v Hexenburgu koupit nové.

 

„Půjdete s námi. Jste podezřelý z krádeže neviditelného pláště,“ ozvalo se ode dveří.

„Neviditelného pláště? Takovou věc jsem v životě ani neviděl,“ hájil se nic nechápající Rimir.

„Nechte si ty vtipy. Neviditelný plášť neviděl nikdo, zato vás včera viděli v domě, odkud byl plášť ukraden,“ s neúprosnou logikou trval na svém starší z drábů.

Rimir se nehádal. Jako cizinec, který do města dorazil teprve včera, neměl moc pevnou půdu pod nohama.

„Tak se obujte a půjdeme,“ vyzval ho smířlivě ten mluvící dráb.

„To asi nepůjde.“

„Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém.“

„Myslím, že boty si neobuju ani po zlém, jelikož žádné nemám, chystal jsem se, že si dnes nějaké koupím.“

Drábové si Rimira změřili od rozcuchané hlavy k bosé patě.

„Nevypadáte, že byste měl za co nakupovat,“ podotkl dráb.

To Rimira rozčílilo. Sáhl do kapsy a vytáhl měšec.

„Nesuďte člověka jen podle oděvu,“ řekl Rimir a zacinkla zlaťáky.

„Legraci si dělejte z někoho jiného“, utrhl se dráb a Rimir neměl tušení proč. Ještě nevěděl, proč cinkání zlata působí v Hexenburgu jako posměšek, ale už tušil, že pro dnešek asi zůstane bos. Přítomnost drábů mu však napovídala, že to dnes nebude jeho největší potíž.

 

A tak se stalo, že hrdé město Hexenburg, svobodný přístav, obchodní velmoc a bankovní centrum celého přímoří vítalo Rimira bosého, rozespalého a zadrženého. Zadržený Rimir s námahou zadržoval včerejší hexenburský muškát.

„Potřeboval bych si odskočit.“

Drábové se na něj s pochopením podívali. Ten němý ukázal kamsi dopředu a mluvící vysvětlil: „Tamhle za hospodou U Zlaté kotvy.“

Vápnem obílená stěna a páchnoucí koryto zvěstovaly Rimirovi, že je na místě úlevy.

Ferrum augem tantum rapidi ut numquam potes clausulae. Aurum sunt hoc ipso festem subdivo ut sunc trasmitere…rýsovalo se pod vápenným nátěrem. Rimir sice studoval i lučbu. Dva roky u mistra Bibuluse. Ale mistr Bibulus se zajímal téměř výhradně o proces destilace, v níž dosahoval dokonalosti. I přes takto omezené znalosti, bylo Rimirovi jasné, o co tenhle částečně zamaskovaný nápis znamená…

„Transmutace zlata!“ vykřikl překvapeně.

„No tak půjdem, půjdem, vašnosto,“ sápali se po něm drábové, že si sotva stačil oklepat.

 

Rimir se sice do Hexenburgu vydal studovat kouzla, ale že na hnojišti za přístavní hospodou narazí na popis přeměny železa na zlato, to ho nenapadlo ani ve snu. A to míval dost divoké sny. Rimir se až lekl, že by se jeho sny mohly začít vyplňovat a podvědomě se ohlédl, jestli ho náhodou nepronásleduje bezhlavé torzo tlusté selky jedoucí v kohoutím spřežení. Nic takového. Ulice se zvolna plnila lidmi. Všichni mířili jedním směrem. To bude ten jejich slavný tribunál. Hexenburské soudnictví se svou staletou tradicí bylo známé po celém světě. Svobodné město Hexenburg a jeho dokonalé starodávné zákony. Třeba ten, který všem kupcům, kteří do Hexenburgu přišli, nařizoval více nakoupit než prodat. Jednoduché pravidlo, které po staletí zaručovalo Hexenburgu  banky plné zlatých zásob.

„Soudní tribunály jsou tu poslední dobou hodně oblíbené,“ říkal Rimirovi včera večer nad džbánkem jeden ze štamgastů a potutelně se usmíval.

„Jó, určitě se zítra přijď podívat, bude to stát zato,“ přizvukoval mu druhý násoska.

Rimir nestál o podívanou pro davy, o nějaké veřejné bičování nebo co mohlo takový soud na náměstí doprovázet. Přijel do Hexenburgu studovat kouzla. Chtěl se stát žákem vyhlášeného Ústavu věd kouzelnických spiritistických a čarodějných. Čarodějové z tohoto ústavu byli nejlepší ve svém řemesle a před pár lety se rozhodli společně usadit právě tady v bohatém, slavném a mocném městě Hexenburgu. Jenže teď se zdálo, že Rimira podívaná na soud asi nemine. Zahraje si zřejmě důležitější roli, než by včera byl čekal a než by si kdy přál.

Bosý a v doprovodu dvou drábů se blížil k náměstí, kde se už mačkal dav lidí. Rimir se jim bál pohlédnout do očí. Ale když tu a tam pozvedl hlavu, viděl, že v těch pohledech, které k němu zalétaly, není nenávist nebo opovržení. Měl podezření, že ti lidé se tak trochu usmívají.

Drábové vedli Rimira uličkou mezi všemi těmi selkami, řemeslníky a ušmudlanými dětmi. Rimir se až divil, že tu nevidí zazobané kupce a jejich paničky, jak by města vyhlášeného bohatstvím čekal. Jen vepředu byly tři postavy, které se vzhledem naprosto vymykaly. Rimir by ani nemusel být adeptem magického řemesla, aby poznal, že toto jsou tři největší kouzelničtí mistři. Ten s černou bradkou a v démonickém černorudém obleku bude jistě kouzelník šlechtického původu a mistr metamorfóz vikomt D’Amsirum. Vedle něj stála zasmušilá postava ve fialovém kaftanu a s rudým fezem na hlavě, to bude asi mág z východu zvaný Szquarcus. A ten třetí s plnovousem až na zem a dlouhou dřevěnou holí, to musí být poslední z mocných ostrovních druidů Nick O’Teen. Rimir měl radost, že vidí tyto velikány, jen ho mrzelo, že oni jej vidí v tak nelichotivém postavení a navíc bez bot. Plánoval udělat lepší první dojem.

Drábové Rimira eskortovali až doprostřed náměstí na malé dřevěné podium, kde už za stolem seděl rychtář i se svými konšely.

„Jak se jmenujete, cizinče,“ začal věcně ten z konšelů, který měl u sebe kalamář a pergamen.

„Rimir z Hradiště.“

„Kdy jste dorazil do města?“

„Včera.“

„Co jste dělal včera večer?“

„Popíjel jsem v hostinci.“

„Může vám to někdo dosvědčit.“

„Samozřejmě,“ vyhrkl Rimir a začal se rozhlížet po náměstí, zda tam nevidí tvář jednoho ze svých včerejších kumpánů, ale rychle mu došlo, že si moc nepamatuje, jak vypadali. Pokud toho ti dva včera vypili tolik, co on sám, asi si taky nebudou jistí s kým, že to seděli u stolu. Určitě ne tak, aby na to přísahali u soudu.

„…teda vlastně ne, nemůže mi to nikdo dosvědčit.“

V té chvíli se ujal slova rychtář: „Prosím pana bankéře Bacha.“

Na podium se začal po schodech sápat tlustý, muž v dříve snad přepychovém smaragdově zeleném kabátě.

„Pane bankéři,“ začal rychtář.

„Lichvář je to!“ ozvalo se z davu.

„Pane bankéři,“ začal znovu a více nahlas rychtář. „Je toto muž, kterého jste viděl v době krádeže ve svém domě?“

„Ano, to je on,“ nezaváhal tlusťoch.

Rimir se nadechl, aby se hájil, ale němý dráb jej zkušeným pohybem loktu praštil do hrudníku, tak že mu na klíčový moment vyrazil dech.

„Je to určitě on,“ opakoval Bach. „Moji sloužící vám to potvrdí, taky ho včera zahlédli.“

Asi tři nebo čtyři osoby pod pódiem souhlasně kývaly hlavou.

Rychtář uchopil vyřezávanou paličku: „Rimire z Hradiště, tímto tě odsuzuji…“

„Moment,“ ozval se z první řady sonorní hlas a celé náměstí napjatě ztichlo.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment