Role


Vlak zastavil. Dveře povolily a proud lidí zaplavil perón, mírně se rozčeřil na schodišti a pokračoval dále přiživován přítoky z ostatních nástupišť. Z proudu se odtrhla jedna postava a zaplula do zátočiny veřejných záchodků. Byl to pan učitel Hlušina. Učitel na odpočinku, jak o sobě rád říkával. Úředním jazykem důchodce, toho času pracující důchodce. Z jeho odpočinku, který pro péči o vnoučata a zahradu ani moc odpočinkem nebyl, ho vytrhl povolávací rozkaz. Tedy spíš prosba bývalé kolegyně, nyní ředitelky školy. Mladá kantorka se roznemohla, tak museli povolat starého kozáka. Tak si to pro sebe vyložil pan Hlušina a byl na svou roli patřičně hrdý. Zatímco ředitelka Zelinková ve sborovně prohlásila: „Koho mám teď uprostřed školního roku sehnat na záskok. On bude rád, že se zase dostane do školy a nám vytrhne trn z paty.“ Tak nebo tak, každopádně teď pan učitel Hlušina každé ráno před zrcadlem v sokolském postoji vypnul hruď na důkaz, že na to stále má, balil aktovku a nastupoval do spěšného vlaku. Uháněl vstříc staronovým povinnostem. Vlak tiše duněl a poctivá ranní káva s mlékem se hlásila o své. Každé ráno stejně. Pan učitel Hlušina s tím počítal. Měl v kapse nachystanou pětikorunu. Přeci nebudu riskovat vratké pohodlí pojízdné toalety, když na nádraží je tak poctivě udržované veřejné WC.

Toaletářka paní Halířová věděla, že přijde. Skoro jej chtěla pozdravit. Vždyť to nebyl jen tak nějaký známý od vidění. Byl to nový pan učitel jejich Honzíka. Ale na toaletě je třeba dodržovat dekorum. Paní Halířová by si nedovolila na nikoho jen tak promluvit. Každý přeci touží po soukromí. Věděla, jaká je její role, a tu plnila bezezbytku. Čisté kachličky, provoněný vzduch, mýdlo ručníky a papír tam, kde mají být. Ale mluvit s někým? Snad kdyby se zeptal a i to pak jen plaše sklopeným zrakem. Za pět korun jste u ní dostali tolik noblesy, kolik byste jí často marně hledali u portýra luxusního hotelu. Věděla, že to, jak to tu bude vypadat, záleží jen na ní. Měla svou práci ráda.

„Dobrý den, Petře, tak jak jaký jste měl víkend?“ zdravila pana učitele v kabinetě kolegyně Dobšáková, učitelka výtvarné výchovy.

„Snažil jsem si vyčistit hlavu na zahrádce, ale moc se mi to nepovedlo.“

„Myslím, že si to moc bereš, Petře. V našem věku, už si od té práce musíme držet odstup.“

„Mně dělá starosti Honzík Halíř. Znáš ho, Věro?“

„Honzík, z 5. B, tam jak máš teď za Renatu Večeřovou to třídnictví? Toho znám, ale to je docela hodný kluk. Ty s ním máš nějaké problémy?“

S ním ne. Ale mám o něj starost. Přijde mi, že mu něco chybí.“

„Jó tak to ti řeknu přesně, co mu chybí. Chybí mu táta, který by ho živil. Jsou tři a maminka je bez práce. Domácnost táhne z podpory a z toho, co vydělá babička. Ale s tím mi dva nic neuděláme. Jó mít tak tvoje starosti a Rothschildovy peníze.“

„Je to chudá rodina to ano, ale já myslím, Věro, že to není ten hlavní problém. Tomu klukovi podle mě chybí něco jiného. Chybí mu něco, v čem by vynikal. V čem by byl lepší než ostatní a nemusel se cítit zahanbeně. Nikdo se nemusí stydět za to, že je chudý, když v něčem ostatní předčí, ale bez toho to jde těžko. Ten kluk potřebuje v něčem zazářit, aby si pořád nepřipadal jako ten příslovečný chudý příbuzný.“

„Je pravda, že ten kluk by si asi potřeboval trochu zvednout sebevědomí, ale s tím nic neuděláš. Petře, nejsi přece Pán Bůh. Nemá to úplně lehký, ale záleží na něm, jak se s tím popere. Nikdo nemůže čekat, že mu s tím učitelé pomůžou. To není naše věc. To snad chápeš, ne.“

Chápal. Chápal, že Věra Dobšáková se nenechá vykolejit. S železnou pravidelností opakovala každý rok totéž. Podle výkresů, které děti pod jejím dohledem tvořily, by mohli odlétat havrani, přilétat vlaštovky a kvést jabloně. Na podzim barevné otisky listů a zvířátka z kaštanů, v zimě sněhulák z vaty a na jaře rozkvetlá louka z rozpíjených vodovek. Ročníky a ročníky dětí si na konci června odnášely domů téměř totožnou složku výkresů a u obrázků na výstavce se měnila jména, ale obsah byl stejný. Výtvarná výchova běžela léta podle pravidel pevných jako zákon gravitace. Stejným řádem, se řídily pracovní dny paní učitelky. Ráno káva, o velké přestávce sušenka, oběd a po obědě domů, protože výtvarka se odpoledne nikdy neučila. Žádné domácí přípravy, žádné opravování sešitů. Pro Věru Dobšákovou práce končila školní vrátnicí. Snad proto o ní kolegové tak málo věděli. Nikdo netušil jaké má soukromí, jaké starosti a radosti řeší doma.

Po třech hodinách výuky a jednom dozoru měl pan učitel Hlušina čas na oběd. S plastovým tácem zamířil ke stolu, kde seděla skupinka mladých kantorů. Věkem to mohli být snad i jeho bývalý žáci, ale měl pocit, že si s nimi rozumí. Navíc jim trochu záviděl. Záviděl jim studium bez soudruhů a bez Makarenka. Záviděl jim, že ví něco, co on ne.

„Za nás nebyly poruchy učení. Jen zlobivé dítě a neschopný učitel. Museli jsme se s tím poprat, jak jsme uměli,“ říkával jim s trochou hrdosti na staré časy smíchanou s trpkým přiznáním, že některé poznatky z pedagogiky se za železnou oponu dostávaly pomalu. Možná je trochu přeceňoval, možná podceňoval své vlastní zkušenosti vyrostlé sice bez teoretického hnojiva, zato však řádně zakořeněné v praxi. Ale v každém případě je měl rád, snad i pro jejich ještě neotupělé nadšení.

Po pár zdvořilostních větách, se pan učitel Hlušina svěřil kolegům se svou obavou.

„Honzík Halíř, ale vždyť to je docela hodný kluk. Ne že by nějak exceloval, ale problémy s učením nemá,“ ozvala se jako první češtinářka Magda.

Učitel angličtiny Jarda, jí přizvukoval: „Já to vidím taky tak. Není to génius, ale ani lempl.“

„Takový zdravý průměr,“ zhodnotil Honzíkovu situaci lakonicky tělocvikář Jirka.

„No právě,“ povzdechl si pan učitel Hlušina. „Mám strach, aby se v tom průměru neztratil.“

„Každý přece nemůže být nejlepší,“ oponovala Magda.

„Nejlepší třeba ne, ale v něčem dobrý nebo zajímavý. Prostě každý potřebuje být něčím trochu výjimečný. Mít svou roli, ve které je nenahraditelný. Něco co dělá dobře a co skutečně umí. Každý se potřebuje cítit důležitý.“

„Co vím, tak je prý z nějaké chudé rodiny.“

„Říká se sociálně slabé, Jirko,“ rýpl si do kolegy Jarda.

„Pro mě je slabý ten, kdo neudělá shyb. Já rád říkám věci, tak jak jsou. Ale to je fuk. Prostě nemají peníze.“

„Taky prý nemá tátu,“ vstoupil do hovoru pan učitel Hlušina. „Já jsem přesvědčený, že takovým dětem, bychom měli nějak pomáhat. Přeci tu nejsme jen od toho, abychom jim dostali do hlavy nějaké vědomosti.“

„No tak to já určitě ne,“ souhlasil tělocvikář. „Já jim vědomosti nepředávám.“

„Ale od toho jsou přece úřady, které to mají na starosti. Těžko můžeme suplovat jejich práci. Vždyť my taky nebereme bůhví kolik, abychom mohli někomu vypomáhat,“ rozhodila bezradně příborem Magda.

„V životě nejde jenom o peníze,“ povzdechl si pan Hlušina.

„Náhradního tátu mu taky dělat nemůžeme, nebo jo?“ rozhlédl se po ostatních Jarda.

„Asi asi vím, kam míříte. Máte pocit, že by ten kluk potřeboval být chvilku na špici. Jen pro ten pocit,“ ozval se Jirka.

„Víte, já si myslím,“ rozhlédl se pan učitel Hlušina nejistě po mladých kantorech, „že pokud je dítě nějak znevýhodněné, měl by mu učitel sloužit jako protektor. Když za klukem nestojí táta, když kluk žije s mámou, která pro starosti nemá na nic čas a s babičkou, která domácnost živí, pak si myslím, že by to mohl být kantor, který ho poplácá po rameni, dodá mu sebevědomí a nasměruje ho do života. Jenže já nevím, jak na to a to mě trápí. Když já studoval na pajdáku, tak chudoba nebyla, respektive chudí byli všichni. Asi chápete, že zápočet z marxlenismu vám ve výchově moc platný není. Myslel jsem, jestli byste mi nemohli poradit. Třeba jste se učili něco, co by se mi mohlo hodit,“ rozhlédl se po upřímně udivených obličejích svých kolegů.

„Myslím, že to naše vzdělání trochu přeceňujete,“ začala po chvilce mlčení Magda. „Učili jsme se jak integrovat nadané děti, jak integrovat postižené děti, jak zvládat poruchy učení, ale jak zvládat poruchy doma, to nás nikdo neučil.“

„Chudoba cti netratí,“ ozval se Jarda. „To, že jsou chudí, není přece porucha nebo vada. Jen nemají peníze nazbyt. No a co. Ale učebnice Honzík má, oblečený chodí slušně a svačiny si snad taky nosí ne?“

„To snad ano,“ připustil pan Hlušina. „Ale kluci, kteří chodí do fotbalu, září pak v tělocviku. Jiní chodí do modelářského kroužku a celé přestávky se baví o letadlech. Ten chodí na piáno a ten zase do keramiky. Honzík nic. Chápete mě. Není to kluk, který by něčím vynikal od přírody tak, že si toho hned všimnete, ale kdyby měl možnost, tak by si něco našel. Ale on nemá. Dneska není nic zadarmo.“

„Zkusím něco vymyslet,“ ozvala se nesměle Magda a Jirka s Jardou se k ní ještě nesměleji přidávali. Bylo jasné, že nemají v záloze žádné řešení. Jen jim bylo líto, staršího kolegy. Kolegy, který je svou starostí tak trochu zahanboval. Vždyť kdo jiný než on, pouhý zaskakující důchodce, by měl mít nárok na to nestarat se o nic jiného než o naplnění učebního plánu.

Roličky od toaletního papíru, tak to tu bude únor, pomyslel si pan učitel Hlušina, když zdálky zahlédl výstavku dětských prací na chodbě ve druhém poschodí. Vatoví sněhuláci už nikoho nebaví a na kvetoucí louky je brzo, tak jako každý rok přichází ke slovu tahle komodita. Neoddělitelnou součástí základního vzdělání je u nás schopnost vytvořit pohádkovou postavu z lepenkové role. Zvolna prohlížel obvyklou porci ježibab, králů a princezen.

„Tak co, Haničko, máš dnes něco na výstavce?“ pozdravil pan učitel pravidelnou laureátku výstavek kolegyně Dobšákové.

„Já ne, ale Honza Halíř,“ odpověděla Hanička, beze známky žárlivosti zato s očekáváním, zda se bude pan učitel divit.

„Honzík?“

„No podívejte, to jsou trpaslíci, hobit a čaroděj Gandalf,“ představovalo děvče zástup barevných fousatých figurek.

„No těch je,“ upřímně se podivil pan učitel a v hlavě mu blesklo, jak dlouho asi musel Honzík na takovou partu trpaslíků střádat.

„Ona Honzova babička dělá hajz…“ Hanička se zarazila. „Na veřejných záchodech.

„Toaletářku, Haničko. Říká se toaletářka.“

„No toaletářku, takže Honza mohl vyrobit všech třináct trpaslíků a ještě rozdával roličky těm, co si zapomněli,“ vykládala dívenka pobaveně.

Nikdo si tím nebyl úplně jistý, ale zdálo se, že proti železným zákonům výtvarné výchovy letos přečkala výstavka na téma má oblíbená pohádková postava déle než jiné roky. Rozkvetlé louky přišly letos až v dubnu.

Jaro zastihlo pana učitele Hlušinu opět na odpočinku mezi probouzejícími se záhony. Češtinářce Magdě se ve skromné školní knihovničce pomalu tenčila zásoba fantasy příběhů, které Honzík Halíř ještě nečetl. Naštěstí jeho tempo ve čtení poslední dobou trochu zvolnilo a Magda věděla proč.

Tělocvikář Jirka u oběda totiž onehdy prohlásil: „Ze všech těch fotbalistů a florbalistů se mi na závody v běhu nikdo nepohrne, tak proč bych tam nemohl napsat Honzu. Nemá sice nejlepší čas, ale když bude chtít, tak ho klidně mít může. Běhat může i naboso. Vždyť tak začínala většina těch černých kluků, co dneska trhají rekordy na dlouhé tratě.“

Když jel pan učitel Hlušina do města za vnoučaty, bral si s sebou na cestu vždycky pětikorunu. A vždycky ji použil. Paní Halířová dělala svou práci stále svědomitě a její Honzík už doma stavěl skřetí armádu.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment