Na co se při oslavách zapomnělo


Zdroj: cz.usembassy.gov

Sotva dozněly ozvěny slavnostních přehlídek k oslavám sta let od vzniku Československa, vrátily se na sociální sítě staré nářky nad tím, jak jsme my Češi xenofobní. Stejní lidé, kteří se vlastenecky radovali nad vznikem samostatného státu se podivují nad nesnášenlivostí svých spoluobčanů. Mám dojem, že se při těch oslavách na něco zapomnělo.

Jednou z osob, která měla zásluhu na vzniku samostatného Československa byl americký prezident Woodrow Wilson. I když nebyl nijak přesvědčeným zastáncem Československé samostatnosti, jeho 14 bodů a idea práva národů na sebeurčení nakonec byly odrazovým můstkem pro secesi Čechoslováků a Maďarů od Rakouska.

Československo bylo od počátku vystavěno jako národní stát. Ústava začínala slovy: „My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa…“. Masaryk definoval vlastenectví jako lásku k národu (nikoli k vlasti). Československo odložilo svou třistaletou tradici v habsburském soustátí a ještě delší katolickou tradici a začalo s budováním národního státu a národní identity. Součástí tohoto procesu byla i nová interpretace dějin a vytváření nových národních mýtů. Začali jsme na dějiny nahlížet prizmatem národa, kterého se držela jak druhá tak i třetí republika. Specifické postavení mělo vlastenectví i v budovatelském milieu padesátých let. Lze říct, že za sebou máme stoletou historii cizelování národního státu, který se stále více národnostně unifikoval (vyhnání Němců, rozpad Československa).

Není v Evropě mnoho států, které by měly podobnou genezi. Většina má koloniální historii (Francie, Británie, Španělsko, Portugalsko, Švédsko), vznikla spojováním menších celků (Itálie, Německo, Polsko), nebo má jazykově heterogenní charakter (Nizozemí, Belgie, Irsko). Na čistě národním základě se tak krom Česka, Slovenska a Maďarska profiluje ze států Evropské unie snad jen Finsko, Řecko a Rumunsko.

Když v roce 2015 hlasovaly státy EU o kvótách na přerozdělování uprchlíků z Řecka a Itálie, bylo pro 23 států. Proti byli Češi, Slováci, Maďaři a Rumuni. Finové se zdrželi hlasování. Můžeme se divit, že se imigrantům nejvíce brání země, které dlouhodobě postrádají nějakou vícenárodnostní zkušenost?

Možná bychom oslavy sto let od vzniku Československa mohli využít k tomu, že budeme snažit navzájem pochopit. Jak jsem napsal dříve, Češi mi v politice připadají jako Pytlíci a Bralové z Tolkienova románu Hobit. Jedni jsou víc do světa a pro dobrodružství a druzí se drží spíš doma a hájí si to svoje. Zkusme pochopit proč se třeba někdo bojí cizinců. Možná je to tím, že je víc zranitelný. Myslím, že my Češi nejsme o nic horší než ostatní národy Evropy, zkusme se nejprve pochopit navzájem a pak možná budeme připravení pochopit a přijmout i ty, kteří přicházejí odjinud.

  • 7
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment