Simplephone


guy-933318_1920Rozrazil dveře a jen v trenýrkách nakráčel rozespale do kuchyně.

„Dobré ráno, Steve,“ pozdravil jsem ho a dál jsem sledoval zprávy na displeji telefonu.

„Dobrý,“ zabručel mi v odpověď.

„Kdy si konečně oholíš podpaží,“ spustila na našeho revoltujícího syna máma hned po ránu.

„Chodíš jako středověký vagabund a ne jako civilizovaný člověk poloviny jedenadvacátého století. Aspoň si dej košili, kdo se má na tebe dívat.“

Steve si beze slova zato okázalými pohyby rozložil před sebe stránky nějakých samizdatových novin. Šestnáct let je šestnáct let a revolta je holt revolta pomyslel jsem si.

„Otáčej ty stránky trochu rychlej, aspoň mi pofoukáš kafe,“ utahoval jsem si z něj.

Hodil po mně pohledem, který říkal asi něco jako: „Jsi sice staromódní s tím svým mobilem, internetem a veškerou technikou, ale aspoň je ti jedno, jak vypadám.“

 

„Dobré ráno,“ zahlaholil ve dveřích Billy. Ten si dal na rozdíl od svého odbojného mladšího bratra trochu práci a ke stolu přišel jako ze škatulky.

„Dobré ráno, Bille. Kam ses tak vyfešákoval, dneska máš nějakou zkoušku?“ zeptala se máma, když zkoukla synkův oděv.

„Ne mami, dneska mám schůzku se Sofií.“

„To je ta spolužačka, co se ti tak líbí?“ vyzvídala žena.

„Spolužačka to není, ale líbí se mi.“ Bill se trochu začervenal, ale jeho hlas zněl jistě.

„Tak ty ses odhodlal a oslovil si ji? To je hezké,“ rozplývala se máma a Steve se šklebil za svými buřičskými novinami z papíru.

„Kdybys potřeboval s něčím poradit, neostýchej se zeptat“

„Neboj, mami, já mám informací dost.“

„Co potřebuje, si najde na internetu,“ vložil jsem se do hovoru, abych Billa uchránil přehnané mateřské péče.

„Ale tati, ty jsi tak staromódní. Pořád ten tvůj internet a technika. Já jsem postupoval podle knihy profesora Astona Pravidla komunikace, aneb jak navazovat kontakty a jak vyjednávat. Podle této knihy je vhodné si k navázání kontaktu najít nějakou vhodnou záminku, která působí věrohodně a nabízí možnost rozvedení další konverzace.“

„A jakou záminku sis zvolil, brácho, to by mě docela zajímalo,“ ozval se Steve.

„Šel jsem na to od lesa. Požádal jsem ji o ruku. I když by mě zajímaly i jiné části těla, ale o ty už jsem neměl odvahu žádat, mohlo by to vypadat příliš troufale.“

„Billy, jsi si jistý, že víš, ze kterého konce se mají ty knihy číst?“ zeptala se starostlivě žena.

„Skutečně pan profesor uvádí nabídku sňatku, jako vhodné téma k navázání konverzace?“

„Ale ne sňatek? Za co mě máte? Sofie studuje medicínu a já k testování nového daktyloskopického senzoru pro svou ročníkovou práci potřebuji autentickou lidskou ruku. Zjišťoval jsem, zda by mi  Sofiie nemohla pomoci ji opatřit na ústavu anatomie.“

 

„No a jaks dopad?“ Zeptal jsem se skepticky.

„Ruka nebude,“ odvětil Billy. Je to holt technik a praktik po mně.

„Ale čert vem ruku,“ vyhrkla máma, „hlavně, že máte se slečnou domluvenou schůzku,“ konejšila máma.
„Nevadí, třeba ti tu ruku seženeme jinde,“ snažil jsem se udržet zajímavé téma.
„Cestou do práce to hodím na všechny sociální sítě a dost bych se divil, kdyby se neozval někdo, kdo zná někoho, komu přebývá ruka. Na síti seženeš všechno.“

Billy se na mě nedůvěřivě koukal a Steve obrátil oči v sloup. „Ty a ten tvůj internet“: procedil uštěpačně.

„Jen se moc neškleb, vy máte internet zadarmo a ani si toho nevážíte. Já pamatuju doby, kdy se platil každej kilobajt. Na svůj první smartphone jsem si vydělával celý prázdniny a když umřel Steve Jobs, tak jsem brečel. Vážně brečel jsem jak malý děcko.“

„Však jsi taky byl děcko,“ podotkla máma.

„No jasně, ale na tom nezáleží. Kdyby žil Steve Jobs, to by byl svět jinej. To byl vizionář, kterej vymýšlel budoucnost. Važ si toho, že se po něm jmenuješ. Koho máme teď místo něj.“

„No jo já vím, no jobs no future,“ odsekl Steve nevděčně.

 

Nejvyšší čas vyrazit do práce. Čekal mě náročný den. Měl jsem na valné hromadě představit nový produkt, který vyvíjel můj tým. Smartphone desáté generace, který využívá modely neuronových sítí k autentickému učení a vlastní regeneraci. Nad naším oddělením se vznášel Damoklův meč restrukturalizace, tedy fakticky zrušení a propuštění, a proto jsme nutně potřebovali mít úspěch. To nás vedlo k možná riskantně ambicióznímu projektu. Měli jsme za cíl umělou inteligenci dostat až na samou hranici inteligence lidské. Přiznám se, že jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, že by nám ten risk neměl vyjít. Těšil jsem se, až si po obědě vyzvednu z výroby funkční prototyp a začnu s testováním.

 

SIM karta aktivní, kontakty načteny, připojeno k síti…výborně zatím telefon šlape jak má.
A snad i o něco rychleji než bych čekal.

 

Milacku moc se na tebe tesim

Píšu první zkušební zprávu, vyhledám číslo na manželku a odesílám. Najednou se na obrazovce objeví zprava omylem odeslana na cislo Karel Welt pracovni. Pud sebezáchovy byl v tomto případě silnější než profesní zaujetí. Než bych přemýšlel nad tím, kde se v aparátu stala chyba a jak ji napravit, vyrazil jsem rychle ze dveří a chvátal chodbou, i když mi bylo jasné, že odeslanou textovku nedohoním. Krátce jsem zaklepal a vstoupil do kanceláře našeho nového vývojáře.

 

„Neruším? Já jen, že jsem vám teď poslal zprávu…,“ začal jsem se zajíkat.

 

„No, četl jsem.“ odpověděl mladý inženýr a v tu ránu byl rudý.

„Víte, já jsem nechtěl, abyste si špatně vykládal, jak jsem vás tuhle zval, zda nechcete zajít na squash,“ pokračoval a koukal se do stolu.

„Já mám přece ženu a děti,“ vyhrkl a obrátil směrem ke mně fotku mladé ženy se dvěma malými holčičkami.

 

„Já vím, omlouvám se.“ snažil jsem se ho přerušit, ale rozčileně pokračoval: „Abyste si nemyslel, že jsem gay,“ dokončil s jistou úlevou v hlase.

„Omlouvám se, ta zpráva neměla být pro vás, ale pro mou ženu. Víte, testuji nový smartphone a ještě se s ním úplně nekamarádím. Ale na ten squash bych určitě rád zašel. Potřebuju si dát trochu do těla,“ dodal jsem doufaje, že trochu uvolním atmosféru.

Mladý muž se vděčně usmál. „Tak to je fajn, já jsem se lekl, že hned po nástupu do práce budu muset řešit nějaké takové nepříjemnosti. Opravdu mě to vyděsilo. Víte, já o tohle místo totiž hodně stál a nerad bych se s ním loučil.“
„Opravdu, a co vás na práci tady tak lákalo,“ zeptal jsem se naoko formálně, i když ve skutečnosti mě ohromně zajímalo, proč mladý nadějný inženýr nastoupí do oddělení, které je téměř na odpis a jehož šéf vsadil vše na jeden dost riskantní projekt.

 

„Zjišťoval jsem si, na čem děláte. Líbí se mi, že riskujete. Říkal jsem si, že tady nebude nuda a rutinní práce, ale že se tady fakt dělají objevy. Na škole říkali, že dotáhnout umělou inteligenci na stejnou úroveň, jako je ta biologická, je nemožné. Tak jsem si řekl, že bych to nemožné rád zkusil s váma.“
„Jsem rád, že vás sem přitáhlo právě toto.“ řekl jsem s úsměvem, ale uvnitř mě hlodala myšlenka na to, co si asi tatík od dvou malých dětí počne, až nám to tady zavřou, když ten krám, co mám v kapse, neumí ani poslat esemesku. Lhal bych, ale kdybych tvrdil, že mě netěšilo, že náš tým má pověst průkopníků. Byl jsem skutečně rád, že Karel Welt k nám přišel právě proto. Z anonymního nováčka se pro mě dnes vyklubal nadějný vývojář.

 

Pro uklidnění jsem zamířil do kantýny. Mobil jsem položil na stůl a nenápadně jsem zapnul funkci konverzační nápovědy. To byla aplikace, na kterou jsme byli pyšní. Ve zkušebním provozu se objevila už v předešlé generaci a teď u desítek by měla běžet na ostro. Byla to souhra rozpoznávání řeči a vyhledávání informací. V praxi tak telefon snímal nejen zvuk ale i gesta, aby věděl, o čem se mluví a na displej vám diskrétně napovídal třebas významy cizích slov. Nebo vás upozornil, že člověk, jehož jméno jen tak mimochodem padlo u stolu, je popová hvězda, kterou patrně všichni kromě vás znají. Stejně tak uměl vyhodnotit neverbální komunikaci a upozorňovat na významná gesta.

S hrnkem kafe si ke mně přisedl Filip.

„Čau jak je,“ začal jsem, protože on vypadal, že mu není moc do řeči. Ale asi si chtěl popovídat, protože jinak by si nepřisedl.

„Ale dneska to stojí za prd. Lenka je nějaká špatná.“

„Co nějak vám to neklape,“ zeptal jsem se, abych dal kamarádovi šanci si ulevit od sporů s partnerkou.

„Ale ne, jen Lenka je špatná, z toho, že nedostala měsíčky…víš bojí se…“

„Že je v tom? Vždyť to by přece nebyla tak špatná zpráva ne? Už vám není patnáct.“

„No já si taky myslím, já bych děti chtěl, ale ona že se na to prý ještě necítí a tak.“

Nevěděl jsem, co říct, a bezděky jsem sklouzl pohledem k telefonu. Nedostala mesicky? Muzete koupit na www.kvetiny.com kytice mesicku za 250,-

Vyprskl jsem smíchy.

„Co se chechtáš,“ utrhl se na mě Filip.

„Tak, když nedostala měsíčky, tak jí je dej,“ nadhodil jsem s tajemným úsměvem.

„Ty seš vůl, jak jí mám dát měsíčky,“ nechytal se uražený Filip.

„Měsíček lékařský, to bude takový milý a veselý pugétek. Řekneš jí, jak moc se těšíš na děti a jak by se ti líbilo bejt táta. Možná to potřebuje slyšet, aby se ujistila, že ji v tom nenecháš samotnou.“

„Měsíček…vole ty seš fakt blbej. Ale s tou kytkou to není zas tak špatnej nápad, možná Lenička fakt potřebuje jen trochu podpořit. Díky aspoň jsi mi zvedl náladu.“

„Nemáš za co, já se možná stavím vybrečet zítra, až mě správní rada pošle do háje s touhle věcí.“ Řekl jsem s náznakem klíčící skepse a schoval aparát do kapsy u saka. Jako vtip je záměna významu slova možná fajn, ale jako funkce chytrého telefonu ni moc.

 

„V zasedačce na vás čeká pan Baum,“ ohlásila mi nesměle sekretářka, protože jí bylo jasné, že pana Bauma měla raděj slušně odbýt, protože se mnou dnes schůzku rozhodně neměl domluvenou. Zamířil jsem k proskleným dveřím, za nimiž seděl obchodník pan Baum s mladou dámou, která vypadala nějak nakvašeně.

„Dobrý den, pane Baum!“

„Dobré odpoledne, pane inženýre, dovolte, abych Vám představil slečnu Fořtovou. Bude mým prostředníkem při dalších jednáních.“ Slečna se vztyčila s výrazem, který vyzařoval snad nezájem nebo možná obavy a potřásla mi rukou.

 

„Pardon, jen si vypnu telefon, aby nás někdo nerušil“ omlouvaje se jsem šáhl po přístroji. Než jsem jej stačil vypnout, zavibroval a na display se vyskočila hláška: pozor vztyceny prostrednik znamena velmi vulgarni gesto. Podíval jsem se ke slečně Fořtové, která ještě stála a byla nyní v hledáčku mého aparátu. Musel jsem se usmát – tohle je přece spíš vztyčená prostřednice. Ona si mého úsměvu všimla a evidentně si jej vyložila jako přátelský, protože mi ho mile oplatila. Jednání tak nakonec proběhlo v docela uvolněné atmosféře.

 

Bylo jasné, že telefon nefunguje, tak jak má. Vezmu si ho domů. Cestou promyslím, kde by mohla být závada a večer zkusím přeinstalovat systém a opravit alespoň základní funkce.

Od vrátnice jsem však nezamířil rovnou ke stanici metra. Potřeboval jsem si provětrat hlavu. Rychlá chůze je pro mě nejlepší kulisou pro přemýšlení. Jenže jediným výsledkem rychlého tempa a silného zadumání bylo to, že jsem se ve změti ulic trochu zamotal.

„Poslední šance pro tebe,“  pomyslel jsem si a vytáhl ten zpropadený telefon. „Ukaž, jestli aspoň orientaci máš dobrou.“

Otevřel jsem si mapu a zadal, že potřebuji najít metro. Bleskově se objevila modrá šipka, která mě plynule navigovala v chůzi. Má naděje, že alespoň část systému pracuje jak má, trvala jen do té doby, než mě šipka nasměrovala rovnou do dveří, nad nimiž stál nápis „Metro bar“.

V takové chvíli nemělo cenu se vzpírat osudu. Jedno pivo mě přece od večerní práce nezdrží.

 

Ještě mi ani neklesla pěna, když se za mými zády ozvalo: „Jé, ahoj tati! Co ty tady?“

„Ahoj Billy, potřeboval jsem se trochu provětrat,“ odpověděl jsem neurčitě.

„Pojď si sednout za náma.“

Koukl jsem směrem, kterým mi Billy pokynul, abych zjistil, že to náma znamená Steva a usměvavou blondýnku.

„Tati, to je Sofie,“ zareagoval hbitě Billy.

Chviličku jsem si pohrával s myšlenkou na nějakou vtipnou repliku odkazující se na naši ranní konverzaci u snídaně, ale pak solidarita se synem zvítězila

„Ahoj Sofie, já jsem Luděk. Moc rád tě poznávám. Billy mi o tobě povídal.“ Podal jsem blondýnce ruku a koutkem oka jsem zachytil Billyho vděčný pohled, který mě povzbudil v roli chápavého rodiče. Hrál jsem ji dál. Povídal jsem si se Sofií. O tom, co studuje, kolik má sourozenců a co dělají její rodiče. Popíjel jsem a dlužno dodat, že mi dneska chutnalo. Snad to bylo pracovním stresem nebo tím, že jsem dlouho nebyl na pivu, ale za chvíli se mi na lístku objevila čtvrtá čárka.

„A co ten tvůj projekt, tati?“ Zeptal se Steve, který až do teď mlčel.

A že už jsem měl trochu hladinku, začal jsem mládeži pro pobavení líčit své dnešní patálie.

Bavili se dobře, ale i jim bylo po čase jasné to, co já dávno věděl. Totiž že projekt smartphone desáté generace spěje ke krachu, protože chybovost telefonu je příliš velká i na první prototyp.

„No vždyť chybovat je lidské,“ nadhodila nesměle Sofie.

„Máš pravdu holka, chybovat je lidské,“ odpověděl jsem vážně do ticha, v němž děti čekali, že budu pokračovat v zábavných historkách.

„Myslím, žes na to kápla,“ neskrýval jsem nadšení. „Umělá inteligence už je dnes samozřejmostí i v kráječi na chleba, ale my jsme se snažili o něco víc, chtěli jsme vyvinout inteligenci navlas stejnou, jako je ta lidská. A možná se nám to podařilo. Vytvořili jsme prvního umělého blba.“

Všichni tři trochu překvapeně koukali na mé nadšení. Také jsem na ně koukl a všiml jsem si něčeho, co jsem před tím přehlédl. Ale v euforii, z nového nápadu, povídám:

„Mám z toho takovou radost, že ti, Steve, odpustím i to, že piješ pivo, i když ti ještě nebylo osmnáct.“

Trochu jsem znejistěl, zda je skutečně tahle zákonná norma stále na stejném věku, jako si ji pamatuji ze svého mládí. Pohlédl jsem k baru, jestli tam není klasická cedulka hlásající, komu všemu se alkohol nepodává, ale zrak ztěžklý několika pivy už mi k tomu nesloužil.

„Tati,“ ozval se nesměle Billy, „vždyť už deset let platí prohibice“.

Zdálo se mi, že Sofie se trochu uchichtla.

„To mi jako chcete říct, že toto…?“ významně jsem nadzvedl sklenici a mírně s ní zakroužil.

„Jo, to, je nealko pivo,“ pokračoval Billy, „a ty jsi patrně první opilý host v týhle hospodě za posledních deset let.“

Všichni tři vyprskli smíchy.

„Však se smějte“, pomyslel jsem si. „Jen počkejte, až vykopu na zahradě tu slivovici, co jsem zakopal, když se Billy narodil. Ta vám ukáže, co je to prohibice“.

 

***

Ráno jsem směle předstoupil před správní radu.

 

„Dámy a pánové dovolte mi, abych vám představil revoluční produkt v oblasti elektroniky a telekomunikací. Čekali jste smartphone desáté generace. Ale mám pro vás něco víc. První simplephone na světě. Každá a každý z vás jak tu sedíte, máte jistě u sebe chytrý telefon. Takový aparát umí spoustu věcí. Zná spoustu jazyků. Ví, kdy vám letí letadlo. Pamatuje si datum vašeho výročí a ví, kde koupíte nejlevnější kytku, když vám vaše výročí připomene taktní upomínkou. Zkrátka dokonalý pomocník asistent či chcete-li sluha. Ale je váš telefon taky vaším kamarádem?

Přiznejme si to, kdo z nás by chtěl mít za kamaráda někoho, kdo všechno ví, všechno zná, v e-mailech vám opravuje gramatické chyby a hlídá vám energetickou hodnotu vašeho oběda. Asi nikdo.

A zde přichází ke slovu náš revoluční simplephone. První hloupý telefon vybavený technologií arteficial simpleton, která z něj dělá skutečně prvního umělého blbečka. Umí vás dostat do trapných situací. Občas kvůli němu něco zmeškáte či popletete, ale zato se s ním budete dobře bavit, zažijete pozoruhodné situace, seznámíte se s novými a zajímavými lidmi a vaše sebevědomí už nebude ponižováno. Simplephone zkrátka přinese změnu a legraci do všedního života. Je to průkopník polidštěné elektroniky.“

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment