SPAM


plate-1009703_1280Docent Vařil předsedající konferenci „Antispam 2020“ byl spokojený. Bylo po jedenácté a právě přednášel jeho někdejší student, doktor Šedivka. Na Šedivku byl spoleh. Nezklamal ani letos. Přípěvek si pečlivě připravil a právě svým rétorickým uměním bavil studenty.

„Jeden příklad na závěr. Pro studijní účely, jsem si před pár týdny otevřel svou spamovou schránku. Nestačil jsem se divit. Hotová země zaslíbená. Kdybych byl pozorně četl všechny tyto zprávy, pak by můj milostný život nabyl nečekaných kvalit, vyhrál bych v loterii a s panem Changem bychom se – jeho slovy – vzájemně vypláceli ve výhodném podniku, což je nabídka, které se dá těžko odolat,“ studenti, kterých byla v publiku většina, se smáli a doktor Šedivka pokračoval:

„Ušetřil bych a také bych hned věděl, kam ušetřené peníze investovat, popřípadě jak si za ně výhodně nakoupit spoustu zajímavých věcí a zážitků. Konečně bych zjistil, co je v životě důležité, a celá moje rodina by došla štěstí. A dokonce bych měl i lístky na fotbalový zápas Sparta-Teplice. A to jsem si nedávno myslel, že největší derby bylo Sparta-Athény,“ studenti se opět zdvořile zasmáli.

„Pan Diouf Mouka z Burkiny Faso nebo Anzel Zadel z Číny mi psali marně stejně jako desítky dalších lidí používajících neznámý slovanský jazyk, který se vzdáleně podobá češtině. Díky učícím se anti-spamovým filtrům se moje e-mailová schránka drží reality a nevypadá jako na tripu. Děkuji za pozornost.“

 

„Děkuji panu doktoru Šedivkovi za podnětný příspěvek o bayesovských filtrech a pokud nejsou nějaké dotazy z pléna, vyzval bych na pódium pana doktora Cedroně, který přednese svůj referát na téma Nová generace spamu,“ hlásil docent Vařil. Měl tato každoroční sympozia rád. Téma přitahovalo řadu movitých sponzorů, kteří pamatovali divoká devadesátá léta a free-mailové schránky zahlcené nevyžádanými zprávami až k totální nepoužitelnosti. Bylo ještě dost lidí, kteří spam považovali za skutečný problém a byli ochotni platit velkorysé sympozium pro odborníky, kteří už spam považovali za hrozbu minulosti.

„Kdo to je, ten Cedroň?“ šeptl dosednuvší doktor Šedivka směrem k docentu Vařilovi.

„Nevím, nějakej PhDr.“

„To jako, že je to nějakej humanitní intelektuál?“

„Třeba psycholog.“

„Aby to tak byl filozof.“

„Vždyť ty seš taky filozof.“

„Jak to myslíš?“

„No máš přece za jménem pí ejč dý, to je zkratka pro doktora filozofie.“

„Fakt jo? To jsem nevěděl. Já myslel, že je to zkratka pro post holiday depresion. No, ale hlavně že nejsu pí ejč á,“ uchechtl se Šedivka, rychle však zmlkl, protože jeho tlumený rozhovor s docentem Vařilem začínal být slyšet.

Bylo v zásadě jedno, o čem bude doktor Cedroň vykládat. Všichni v sále věděli, že antispamové filtry už jsou dnes tak dokonalé, že žádného koncového uživatele netrápí nevyžádaná pošta. Celá konference tak byla jen takovým malým kolegiálním poplácáváním se po zádech před tím, než bude čas na catering. A že na těchto konferencích býval vyhlášený catering, to považoval docent Vařil za věc osobní cti.

 

„Když Robert Axelrod v roce 1979 vyhlásil soutěž o to, kdo naprogramuje nejlepší algoritmus pro řešení vězňova dilematu…,“ přednášel doktor Cedroň.

„Ty vole jaký vězňovo dilema, já už chci mít dilema, jestli si mám dát řízek nebo radši závitek,“ šeptl docent Vařil.

„…nejprve vítězily podrazácké programy, ale ve chvíli, kdy se jim podařilo zlikvidovat své nejnaivnější soupeře, uvolnilo se pole a vyhrávat začal program nazvaný půjčka za oplátku…“

„Aspoň oplatku bych si dal, já od rána jedl jenom kafe. To víš, přece se nenacpu, když jdu sem,“ posteskl si doktor Šedivka.

„Jo jo, snad to ten filozof zkrátí,“ notoval si s ním šeptem docent Vařil.

„Podobně automatické antispamové filtry vyčistily pole pro nástup soupeře mnohem sofistikovanějšího a mazanějšího. Asi tak jako se o tom píše v Bibli: Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“

„Ty vole, on je to snad nějakej jehovista. Kdo ho sem pozval?“

„Nikdo, teda já ne,“ zoufal si doktor Šedivka. „Přihlásil se s příspěvkem jako všichni ostatní, kdo mohl tušit, že to bude takovej týpek.“

Docent Vařil se smutně rozhlédl po sále. Polovina účastníků konference byli jeho studenti. Určitě budou mít dotazy. Oni se takových nesmyslů chytají. To se zase protáhne.

„Musíme ho nějak utnout, aby z toho ještě nebyla nějaká diskuze,“ šeptl doktoru Šedivkovi, který ten úkol vzal za svůj.

 

„Dnes se spam do vašich schránek nedostává od robotů, ale od živých lidí.“

Docent Vařil se zakuckal.

„Jeden příklad za všechny. Včera mi přišla zpráva: Dobrý den, pane Cedroň, děkuji vám za informaci. S pozdravem XY.“

Doktor Šedivka poznal text vřelého emailu, který včera doktoru Cedroňovi posílal.

„Tento email, splňuje definici spamu. Nenese žádnou informaci, je špatně česky, protože používá příjmení v prvním pádu, což je mimochodem chyba, podle které se dříve dost často poznávaly robotické spamy. A v neposlední řadě je to šablonovitý text, za který by žádný stroj nemusel stydět. Schválně se zkuste podívat do svých schránek, kolik takovýchto zpráv v ní najdete. Hádám, že většina vašich e-mailů bude začínat slovy dobrý den a končit s pozdravem.“

Studenti začali vytahovat telefony. No, na to je užije, pomyslel si docent Vařil.

„Loni provedl Gallupův institut výzkum mezi několika tisícovkami zaměstnanců z různých oborů. Oslovení zaměstnanci považují až 80 % své pracovní pošty za redundantní. Jedná se o hromadné e-maily, různá duplicitní upozornění a přeposílané informace. Boj s tímto humánním spamem je podle mě velkou výzvou a to nejen pro odborníky z řad informačních věd a technologií. Díky za vaši pozornost.“

Doktor Šedivka se ihned přihlásil o slovo s dotazem:

„Pane doktore, mluvil jste o tom, že zaměstnanci považují za zbytečné asi 80 % své pracovní pošty. Osmdesát ku dvaceti, to je ale přece staré dobré Paretovo pravidlo, které platí snad ve všech oborech lidské činnosti. To nepovažuji za nic objevného. Ale měl bych dotaz k vašemu poněkud provokativnímu závěru. Humánní spam? Máte na mysli, že se strategie vytváření nevyžádané pošty přenesly ze strojů na lidi? Že by nějaký virus?“

Doktor Šedivka se posadil. Měl dojem, že jeho otázka dostatečně dehonestovala probírané téma a zabrání dalším diskuzím.

„Nemyslím, si že by šlo o virus. Je to jen obyčejná lidská blbost. Po vyčištění našich schránek od robotického spamu je pro ni akorát trochu víc místa. Tuhle blbost se nám asi nepodaří nikdy vykořenit sofistikovanými filtry, ale bojovat s ní bychom měli stále. Nemyslíte?“

„V tom vám mohu, pane kolego, dát jedině zapravdu,“ vložil se do debaty docent Vařil.
„Řešení problému, který jste nastínil, je jistě výzvou, a doufám, že mí mladší kolegové, zvednou hozenou rukavici. Třeba na některé z příštích konferencí se dozvíme o možnostech boje proti humánnímu spamu a snad i otestujeme nějaký filtr proti blbosti,“ docent Vařil pohlédl do publika, které se nuceně zasmálo. Doktor Cedroň věřil, že každý pátý pochopil, co se snažil říct.

***

„Káva je tady,“ nenápadný starší pán, zachytil pátravý pohled doktora Cedroňe a pokynul mu do rohu, kde stál automat na espreso.

„Děkuju.“

„Já jsem Kajzr z Ústavu umělé inteligence. Slyšel jsem vaši přednášku. Vy jste si asi před konferencí psal s doktorem Šedivkou, že?“

„Ano, to psal. Ale nechtěl jsem být osobní. Nic proti němu nemám. Proto jsem taky neřekl, že ten příkladový e-mail byl od něj. Jak jste to poznal?“

„Co si budeme vykládat, on je Šedivka prostě trochu jinak inteligentní.“

„O tom rozhodně nepochybuju. To byl jen příklad,“ hájil se doktor Cedroň. „Nic proti němu nemám.“

„Já vím,“ opáčil smířlivě starý pán. „Jen jsem vás chtěl poprosit. Nechte to plavat.“

„Jak to myslíte?“

„Dejte Šedivkovi čas.“

Doktor Cedroň se chtěl zeptat, na co ten čas. Ale včas se zarazil. Starý pán se po chvilce rozpovídal sám:

„Když jsme v pětaosmdesátém projekt Šedivka startovali, nikdo z ústavu tomu moc nevěřil. Říkali mi, že se nenaučí ani zavazovat boty. Hecovali jsme se. A tenkrát mi kluci podepsali, že mi dají láhev arménského koňaku, když Šedivka udělá habilitaci. Každý jednu láhev, rozumíte? Takže celkem dvanáct lahví. Teda vlastně jedenáct, Eda už je na pravdě boží, ten mi to bude dlužit. Ale i tak. Víte vy, jak dobrý je arménský koňak?“

„Bohužel.“

„Tak mi dejte tři roky a já vás pozvu na skleničku,“ usmál se starý pán a odložil šálek od kávy.

„Počkejte,“ zarazil doktor Cedroň starého pána na odchodu.

„Kolik jich je? Takových ro…“

„Pst, neříkejte to škaredé slovo.“

„Tak kolik?“

„Není to jedno?“ usmál se starý pán. „Tak za tři roky u skleničky.“

Doktor Cedroň zůstal sám se svou kávou a s neodvratnou myšlenkou, že věta není to jedno nebyla řečnickou otázkou, ale skrytou odpovědí.

 

 

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment