V kanceláři je dusno. Musím překonat poobědovou otupělost, dokončit prezentaci, hodit do sebe kafe a vyrazit na D1 přes kterou se pokusím probít na pracovní jednání. Pak sedím v klimatizované zasedačce, poslouchám řeči a debaty, ale nakonec převládne pocit, že jsem tu byl skoro zbytečně. A tak když nasednu do rozpáleného auta, nezamířím na zkornatělou hlavní dopravní tepnu, ale vydám se po menších cestách, přes známé vesnice. Projedu malebným městečkem a už mě vítají známé serpentýny lemované lipovou alejí. Auto nechám ve vesnici za hospodou a vykročím do polí. Polobotky nejsou zrovna nejlepší obutí na tuto cestu, ale nevadí. Hned za vesnicí mě obklopí známé vůně, keřů a trav a zvuky ptáků a hmyzu a já vím, že jsem tu správně. Je mi horko a propocená košile se pod batohem s notebookem lepí na záda. Vím, že tam u transformátoru se cesta ponoří do lesa a tam už bude dobře. Tiché přítmí, vůně smrků, kolem cesty borůvčí a čím dál větší vlhko. Nořím se do lesů, ve kterých jsem toho hodně zažil.
Podél potoka přijdu k malé loučce. Ne, nespletl jsem se. Jsou tu. Stojí tu dřevěná bouda, dvě indiánská týpí a podkova podsadových stanů. Vítají mě úsměvy a pevné stisky levice. Jedno místo v týpí prý mají volné. Z těch, které si pamatuju, jako kluky už jsou ramenatí a zarostlí chlapi, kteří tu tráví pár týdnů svého volna tím, že vymýšlí zábavu pro houf nadšených skautíků. Tenhle oddíl je stejně starý jako já. Na tuhle louku jsme začali jezdit v roce 1993. Já sám jsem oddíl vedl do roku 2007. Teď tu stojím a koukám, že je tady všechno při starém. Srub, který jsme kdysi stavěli, stále stojí, k jídlu se svolává stále stejným zvonem a i ty podsadové dílce poznávám. Nejeden z nich jsem stloukal. Ten nahnutý smrk nad potokem stále ještě stojí a za ním mizí v lese známá pěšinka, na které nejednou běželi svůj závod s časem ti, kteří cestou z kostela snědli u silnice příliš mnoho třešní.
Zdržel jsem se jen chvíli, protože vím, že tábor je citlivý organismus. Nechci jim překážet. Projdu se ke studánce a kolem rybníka, jeho tmavá hladina nás nejedno sychravé táborové ráno vítala neúprosnou chladivou náručí. Vracím se domů s dobrým pocitem. Někdy stačí v životě udělat málo. Člověk nemusí nic velkolepého začít, ba ani dokončit, někdy stačí si prostě na chvíli vyhrnout rukávy a položit těch svých pár cihel. Pokračovat budou jiní. To co bylo dobré, převezmou a něco si vylepší po svém. Za pár let se můžeš dívat, jak stavba utěšeně roste dál.
Když přijedu domů a svléknu si propocenou košili, jsou na ní bílé solné mapy a já vím, že je to mapa cesty k pokladu.