Toník a dveře dokořán


„Toníku, prosím tě nenechávej to okno otevřené dokořán. Dělá se tu průvan!“

Zavolala maminka.

Toník zamyšleně zavřel okno a s čelem svraštělým od usilovného přemýšlení přišel za maminkou.

„Maminko, co je to kořán?“.

„Kořán není nic, ty můj mudrlante,“ usmála se maminka. „Říká se „dokořán“ a znamená to, že je něco otevřené úplně celé. Dokořán mohou být otevřené dveře, okno ale třeba i oči nebo náruč,“ pokračovala maminka a přitom rozpřáhla náruč skutečně dokořán a pak Toníka objala a dala mu velikou pusu.

 

Toníkovi to slovo stále vrtalo hlavou. Šel tedy za tatínkem, třeba ten bude vědět.

„Tatínku, nevíš náhodou co je to kořán?“ otázal se Toník.

„To nevím Toníku, ale můžeme si to zjistit,“ řekl tatínek, pustil počítač a do malého okýnka napsal slovo kořán.

„Tak Toníku, vypadá to, že to není co, ale kdo. Mohl by to být třeba překladatel pan Josef Kořán. A nemyslels náhodou Korán?“

„Nemyslel tatínku, ale co je to ten Korán“

„To je svatá kniha těch, kdo vyznávají náboženství zvané islám.“ Vysvětloval pomalu tatínek.

„Oni nevěří v Boha jako my“, divil se Toník.

„Ale věří, jen mu říkají Aláh“.

„Jé tak to je, jako když tetička z Luhačovic, neříká, že jsem kluk, ale říká, že jsem ogara,“ radoval se Toník, že už to začíná chápat.

„Tak nějak to je Toníku,“ usmál se tatínek, „je to takové jiné nářečí. Někdy si trochu nerozumíme, jindy si navzájem připadáme legrační, ale  v podstatě máme namysli všichni to stejné.“

 

Toník byl rád, že se dozvěděl něco nového, ale pořád mu vrtalo hlavou, co je to to záhadné kořán. Řekl si, že to zkusí zjistit do třetice a naposledy. Vyšel tedy na zahrádku, kde na lavičce seděl dědeček.

„Dědečku máš chvilku čas?“ otázal se Toník.

„Mám Toníku, co bys potřeboval?“

„Dědečku, potřeboval bych vědět, co je to kořán. Nikdo mi to nedokáže říct, uměl bys to ty?“

„Uměl Toníku.“

„I bez počítače“

„I bez počítače“, usmál se dědeček.

„Paráda“ zvolal Toník s radostí a rychle se posadil vedle dědečka, čekal a visel dědečkovi na rtech.

„Kořán to je takový svět,“ začal vyprávět dědeček. „Vypadá na první pohled stejně jako ten náš. Jsou tam stejní lidé a dějí se v něm stejné věci.“

„Asi jako v zrcadle?“ vyhrkl Toník.

„Asi nějak tak, Toníku. Jen je tam všechno trošku hezčí,“ pokračoval dědeček. „Sluníčko tam vždycky svítí o trošku víc, lidé se tam na sebe častěji usmívají a jsou tam na sebe o fous hodnější.“

„A jak se to toho hezkého světa dostanu, dědečku?“

„Jednoduše, přeci stačí si otevřít dveře do kořán,“ šibalsky se usmál dědeček.

 

Odpoledne se maminka chystala na nákup.

„Mohu jít s tebou, maminko?“ přiběhl nadšeně Toník.

„Můžeš Toníku.“

Toník si rychle obul botky a dal si zvlášť záležet, aby měl tkaničky pěkně zavázané, aby si v kořán neudělal hned napoprvé studu. Popadl tašku, aby všichni v kořán viděli, jak umí mamince pomáhat. Potom Toník pomalu otevřel dveře a dal si záležet, aby byly otevřené, co nejvíce to šlo, pak se do široka usmál a dlouhým krokem vykročil ven, do krásného slunečného podzimního dne. Podržel dveře i mamince, aby náhodou nezůstala v tom šedivějším obyčejném světě.
Cestou k obchodu se Toník radostě rozhlížel kolem sebe a nestačil se divit, kolik lidí mu oplácelo úsměvy.

„Tak dědeček měl pravdu,“ říkal si v duchu Toník. „Sluníčko tu krásně svítí a lidé se určitě usmívají o trochu víc než obvykle, to je určitě kořán.

 

Když Toník s maminkou prošli obchodem a dali si do košíku vše, co potřebovali, přišli k pokladě.

„To je ale fronta,“ povzdechla si maminka, „to si počkáme“.

„Ale vždyť to vůbec nevadí, odpověděl jí s úsměvem Toník a v duchu si pomyslel „vždyť přeci nikam nespěcháme, když jsem v krásném světě, co se jmenuje kořán.“

Maminka pohladila Toníka po vlasech a po tváři jí přeběhl letmý úsměv. Tak letmý, že si jej Toník sotva stačil všimnout. Ale stačil a dobře si jej zapamatoval. Maminka se přeci málokdy usmívá ve frontě u pokladny, ale dnes když vyšli otevřenými dveřmi dokořán, tak se maminka usmívá i tady.

 

„Dědečku, dědečku,“ volal Toník, který hned po návratu z nákupu běžel za dědečkem na zahrádku.

„Copak se děje,“ zeptal se udivený dědeček, který nechápal, nač ten spěch.

„Byl jsem právě teď v kořán,“ vyhrkl svou novinku zadýchaný Toník.

„A bylo tam krásně, že?“ zeptal se dědeček, lehce přivřel oči, vychutnával si odpolední paprsky podzimního slunce a s úsměvem se zaposlouchal do Toníkova nadšeného vyprávění.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment