Tyranie přítomnosti


Když jsem studoval ve Vilniusu na Mikolas Romeris Universitetas, bylo jedním z mých úkolů napsat kritické review textu „On Democracy“ amerického politologa Roberta A. Dahla. Ten ve své stati, mimo jiné, píše, že volební právo musí mít všichni dospělí obyvatelé, protože jinak budou jejich práva pošlapána.

Dovolil jsem si tehdy tuto myšlenku dotáhnou ještě trochu dáhl. Co třeba děti, nejsou jejich práva pošlapána, když nemohou hlasovat?  Paní doktorka Janusauskiene, se tomu tehdy shovívavě usmála a odpověděla „Jan,  you don’t have children„. Samozřejmě, že to tehdy ode mě byla hlavně akademická otázka v rámci kritického hodnocení textu uznávaného autora. Nicméně teď už nějaké děti mám a v zásadě si myslím totéž. Demokracie je tyranií přítomnosti, která umožňuje aktuální kohortě dospělých svobodně pošlapat odkaz předků nebo zatížit budoucnost potomků a přitom mít pocit realizace vlastní svobody.

Tak jsme si zvykli brát fakt, že volit se smí až po dovršení 18 let jako neměnný axiom demokracie, že i emancipované a vzdělané ženy jako doktorka Janusauskiene, si myslí, že práva dětí jsou dostatečně hájena jejich rodiči a zapomínají, že stejně tak bylo argumentováno proti volebnímu právu žen. Vždyť za ně přece hlasovali jejich manželé. Přitom věk pro aktivní volební právo není neměnný. Například v některých spolkových zemích v sousedním Německu mohou v místních volbách hlasovat voliči už od 16 let.

Uznávaná teorie norského politologa Steina Rokkana hovoří o tom, že politické strany vznikají podél štěpících linií (cleavages) ve společnosti. Mohou to být různá štěpení: katolíci-protestanti, vlámové-valoni, rolníci-průmyslníci, dělníci-kapitalisté, chudí-bohatí. Zvláště tu poslední ekonomickou štěpící linii jsme si zvykli považovat za standard. Chudí lidé volí levici a ochranitelský stát, zatímco bohatí pravici a maximální svobodu podnikání. Výsledky různých hlasování z poslední doby však naznačují, že důležitou štěpící linií ve společnosti může být do budoucna i věk. Například Brexit si odhlasovali spíše starší voliči.

Naše společnost prochází z hlediska demografie poměrně bouřlivým stárnutím. V roce 1950 (kdy se narodila dnešní kohorta nastupujících důchodců) připadalo na jednoho člověka staršího 65 let 8 osob v produktivním věku (mimochodem produktivní věk je počítán od 15 let). Dnes je to méně než 4. Poměrně velkou část elektorátu tak nově tvoří osoby již ekonomicky neaktivní (a také narůstající skupina dobrovolně bezdětných). Nemají tyty skupiny voličů své specifické zájmy? Není právě mezi generacemi nová štěpící linie politických zájmů?

Mladiství od 15 let u nás mohou pracovat a platit daně. Proč by nemohli nějakou formou realizovat svá demokratická práva. Co kdyby třeba volili svého senátora? Možná máme tendenci se na mladé lidi dívat jako na nezodpovědné pubescenty, ale v dějinách často právě mladí lidé  byli hybateli pozitivních politických změn.

Winston Churchill si ve své knize „Mé životní začátky“ stěžuje, že když po nástupu Hitlera poukazoval na to, že by se Británie měla snažit držet krok se zbrojícím Německem, byl přehlasován. Voliči dali hlasy politikům, kteří reprezentovali iluzi klidu a míru. Británie své zpoždění ve zbrojení doháněla jen těžko a platila za ně tvrdou daň. Lze čekat dostatek prozíravosti a plánování budoucnosti ve společnosti, která si neumí počkat ani tři adventní týdny a slaví Vánoce už celý prosinec?

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment