Jedu autobusem s řidičem, který musí mít nervy na dranc. Pokaždé když odjíždí ze zastávky pouští totiž stejné hlášení: „Žádáme cestující, aby nezneužívali signalizaci.“
Jsou různé typy autobusů. Většina z nich má na svislých tyčích zelená tlačítka k otevírání dveří. U těch starších, jako je tento, se ale dveře otevřou vždy a na madlech tak jsou červená tlačítka, sloužící jako signalizace před zastávkou na znamení. Jenže kdo se v tom má vyznat. Pozoruju cestující, mladí staří to je jedno, stejně se vždycky nachystají ke dveřím a automaticky si zmáčknou tlačítko, aniž by přemýšleli, k čemu vlastně slouží. A řidič zase znovu vyjíždí ze zastávky se stejným hlášením. Já mám reproduktor, díky své výšce, přímo u ucha. Ale jinak hlášení zaniká v rachotu postaršího stroje, takže ho skoro nikdo neslyší. Hlavně ho neslyší ti, co právě vystoupili zmáčknuvše si před tím červené tlačítko.
Řidiče je mi líto. Ale celý ten autobus mi přijde jako alegorie mezilidské komunikace. Každý jsme jiný typ autobusu a máme jinou signalizaci. Neobtěžujeme se ale druhým jasně sdělit, co od nich čekáme. Kdyby se zajímali, přijdou na to sami. Ale oni se nezajímají, protože nemají čas nebo chuť. Prostě komunikují tak, jak jsou zvyklý. Odpovědí je jim naše nesrozumitelné brblání znící daleko za jejich zády. A nám pak zbydou jen napjaté nervy, s nimiž se prodíráme odpolední špičkou a jen otázka času, kdy prasknou.