Výsada králů


6976538636_340ed26f7f_zZítra ráno se mám hlásit v léčebně u doktora Vágnera,“ oznámil jsem lakonicky rodičům, že jejich čerstvě s červeným diplomem promovaný syn se bude nadále věnovat psychiatrii.

Soudě podle pohledů, které na mě obrátili, byli asi trochu zaskočení, nicméně mohli být rádi, že se mi podařilo sehnat práci v našem městě a že nezůstanou sami. To, že se jedná zatím o zaškolení, v jehož rámci se postupně podívám na všechna pracoviště, jsem si už nechal pro sebe.

„Hlavně buď, Jeníku, na lidi hodný,“ nabádala mě starostlivě maminka.

Táta, ten mě vybavil třemi praktickými radami: „Moc nemluv. Nedělej, že všechno víš, nikdo to od tebe nečeká. A hlavně choď včas. Včasnost je výsada králů. Vždycky raději o hodinu dřív než o minutu později.“

Tátovy rady jsem si vzal k srdci.

Když jsem večer jel s kamarády trochu oslavit své i jejich úspěchy, zařekl jsem se, že musím hlavně brzo domů, abych ráno nezaspal. Jenomže šest let poctivého studia medicíny vás nepřipraví na úskalí nočního života. Láhev kolovala, bylo veselo a stalo se, že jsem popil víc, než jsem měl v úmyslu a zdržel se déle, než jsem měl v úmyslu.

V hodině spíše ranní než noční jsem zázrakem chytil balanc na bicyklu a vydal se na klikatý kilometr cesty domů. Silnice byla prázdná a mně se na ní jakžtakž dařilo držet. Dokonce i osamělý automobil měl dost místa na to, aby mě předjel. Zvolna přibrzdil u krajnice. Vystoupili z něj dva rozesmátí muži a šli ke mně. Ten, co neřídil, něco prohodil a natáhl ke mně ruku, stejným gestem jako toho večera už pár mých kamarádů. Převzal jsem od něj štafetu a mocně si přihnul.

„Tohle není na pití, mladej,“ zasmál se. „Budeme dělat dechovku.“

„A já mám jako hrát na klarinet, nebo co?“ zeptal jsem se ho nechápavě.

„Koukám, že ty ani do ničeho foukat nemusíš, je jasný, že takhle dál jet nemůžeš,“ řekl rozhodně ten, co řídil. „Nechcem z toho dělat vědu, nasedni a řekni, kam chceš hodit, a jakože se nic nestalo. Co ty na to?“

Strážníci vypadali, že by nad tím přestupkem skutečně zavřeli oči, tedy že by to, jak se říká, řešili domluvou. Mně v hlavě znělo tátovo raději o hodinu dřív než o minutu později, a protože na hodinky jsem pořádně nedokázal zaostřit, požádal jsem, zda by mě neodvezli na mé budoucí pracoviště. Chvíli mi to rozmlouvali, ale já jsem trval na svém. Co měli chudáci dělat. Vždyť ono to nakonec bylo v souladu s jejich předpisy. Naložili mě a jelo se.

***

„Dobré ráno pane kolego!“ zahlaholil doktor Vágner přednosta protialkoholní záchytné stanice. Než jsem si stačil uvědomit, proč jsem se probudil v erárním pyžamu, abych se mohl začít náležitě stydět, dodal dobrácky: „Nějak jste si nám do té práce pospíšil, co?“ A bez dalšího komentáře mi podal aspirin a sklenici vody.

Oblékal jsem se s pocitem, že to nejhorší mám už za sebou, a ať udělám cokoli, můžu si jen vylepšit renomé. O mém nepovedeném entrée se chvíli vykládalo, ale všichni to vzali, tak, že jsem holt „mladej a blbej“, což by se mělo časem srovnat.

„No a měli pravdu. Inu posuďte sami. Mladej už moc nejsem,“ usmál se primář Švehla na překvapené mladé kolegy.

„Tak teď možná tušíte, co mi pomáhá dívat se na těžce intoxikované pacienti jako na lidské bytosti v celé jejich důstojnosti. Vždycky si říkám, že možná jen někdo přišel dřív do práce.“

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment