Z tebe něco bude


„Z tebe něco bude,“ říkali mi, když jsem byl malej kluk. Rodiče mně tak symbolicky plácali po zádech. Ve škole jsem byl naděje všech učitelů. Dávali mě za příklad a kantorky tajně doufaly, že jednou až budu slavnej a úspěšnej, že si na ně budu pamatovat a ony budou říkat: „Já věděla, že to někam dotáhne.“ Soudružka učitelka Dvorská má asi dodneška schované moje slohovky.

„Ten váš kluk má ideální předpoklady, vysoký rodiče, poměr dlouhých kostí a perfektní tělesný proporce,“ řekli našim, když mě dávali do sportovní třídy.

Všichni to věděli a všichni mně věřili. Žena mi to nikdy přímo neřekla, ale jsem si jistej, že když si mě brala, věřila, že mám před sebou hvězdnou budoucnost. Že bude manželkou úspěšného muže. Do zaměstnání mě přijali „s potenciálem růstu“. Banka mi dala hypotéku jako perspektivnímu klientovi. Z jejich výpočtů jim vycházelo, že mi poroste příjem a hypotéku splatím předčasně.

Moje děti věří, že táta je chlap, kterej jenom čeká na svou příležitost, ale až „na to kápne“, tak to bude panečku terno.

Věčně skrytej talent, dřímající génius, časovaná bomba úspěchu, korunní princ štěstěny. „Ten vypadá nadějně, počkáme si, co z něho bude,“ to je mantra, která mě provází celej život.

Možná se ptáte, proč vám to vykládám, slečno? To abyste si nemyslela, že když se na mě budete usmívat a dělat za barem oči, že si snad objednám drahý pití nebo vám dám velký spropitný. Všichni si to myslí, všichni mě věřej, ale nedělejte si naděje. Dám si svejch pár piv a nechám vám tu pět korun jako tuzér. Nic ode mě nečekejte. Aspoň vy ne.

Na světe je spousta nešťastnejch chudáků, kteří maj mindrák. Jsem dost hezká, jsem dost chytrej, mám nějakej talent?…Holky, který maj mentální anorexii jen proto, že jim někdo řekl, že jsou tlustý, chlapy, který si připadaj méněcenný jen proto, že je manželka nepochválila za novou podlahu na chalupě, děcka, který maj splín z toho, že se nikomu nepřipadá úžasná jejich dvojka ze slohovky. Mě chválili vždycky. Moje sebevědomí mělo na čem stavět. Já bych moh sebedůvěru rozdávat na lince bezpečí. Volali by mi všichni ti chudáci, co jim nikdo nevěří, nikdo je nechválí a nemaj žádnou perspektivu a já bych jim odlíval ze svýho.

No, s tou linkou důvěry jsem to asi přehnal. Člověk by se neměl tak rouhat, i když má trochu v hlavě. Však se mi to taky vymstilo. Zahlídl jsem ho cestou domů. Stál na okraji a netečným pohledem zíral dolů. V rukách držel nějaký lejstro, snad dopis od holky nebo výpis z banky, co já vím. Bylo mi jasný, že když nic neudělám, tak skočí. Rozhlídl jsem se v obavě okolo. Určitě jsou tady někde bezpečnostní kamery. Zítra budu ve zprávách jako hrdina, kterej zachránil sebevraha. Za dva měsíce na třídním srazu mě všichni budou poplácávat po zádech a říkat, že je to zrovna ode mě nepřekvapuje. Ale přece ho nenechám skočit, jen proto, abych všem dokázal, že se ve mně spletli.

„Hej, kámo, neskákej, je to nízko. To si leda tak zlámeš haksny. To zato nestojí!“

Neodpověděl. Stál tam dál jako přibitý, jedna noha nakročená mírně vpřed. Neotočil se, neudělal krok zpátky, ale ani ten poslední krok dopředu, což bylo podstatné.

„Vykašli se na to..radši skočíme na jedno…je to kvůli ženský?…přijde jiná…nebo máš dluhy? ..to má přece dneska každej…schodek státního rozpočtu je  sedmdesát miliard, to by si musela nejdřív skočit celá vláda i s parlamentem…a ty už bys pak skákal do měkkýho…“

 

Nehnul ani brvou. Neotočil na mě, jen zíral neurčitě dolů. Zkusil jsem to jinak. Sedl jsem si na lavičku pár metrů od něj.

„Kamaráde, nemáš oheň? …a neměl bys cigáro…já nekouřil ani nepamatuju…vlastně jsem nekouřil nikdy, ale dneska bych si dal s tebou…“

Probudil jsem se zimou. Záda mě bolela, jak jsem se zkroutil na tvrdé lavičce. Mohlo být tak pět šest hodin ráno. Začínalo svítat. Veškeré opojení z alkoholu bylo to tam.

„Tak se měj, kamaráde, poplácal jsem mramorový sokl a vykročil domů. Každej jinej chlap by se asi bál, co mu žena řekne, když se nečekaně vrátí až ráno. Já se ale bát nemusel. O mě nikdy nikdo neměl strach. Mě se přece dalo vždycky věřit. Na mě byl spoleh. Pravděpodobně si myslela, že jsem byl svědkem požáru a zachránil jsem z plamenů malé dítě nebo něco podobně velkolepého. Budu ji muset zklamat. Dneska jsem pouze rozmluvil sebevraždu Edwardu Benešovi.

Zrovna chystala snídani, když jsem dorazil domů. Odpověděla mi na pozdrav a bez ptaní mi nalila silnou ranní kávu.

„Tak co ti včera řekl doktor?“

„Říkal, že je optimista. Prý mám dobrou prognózu…“

„Tak vidíš, bude to brzo dobrý.“

„Já vím.“

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment