Zazpívej to!


Image by Free-Photos from Pixabay

Jsem spíš běžec samotář, ale jednou jsem se zúčastnil organizovaného závodu. Byl to Moravskobudějovický maraton pořádaný místním jednotou Orel. Přiznám se, že se mi dost líbila atmosféra celé akce. Nejen že to byl běh poměrně komorní, ale hlavně bylo vidět, že se běžci povzbuzují, hecují a že upřímně fandí těm, kdo budou mít třeba o hodinu lepší čas. Málo kdo závodil s někým jiným než s časem a sám se sebou. Vedle ostřílených borců, pro které těch 42 kilometrů byl jen běžný trénink, se na start postavili i ti, pro které to byla životní meta. Nikdo se nemusel stydět za to, jak běží, jaký má čas nebo jaké má boty. Asi jediná ostuda by bylo vzdát se předčasně.

Erazim Kohák ve své knize Zelená svatozář uvádí jako příklad globalizace to, že všichni poslouchají Pavarottiho místo toho, aby měli své lokální umělce. Ve stínu světového génia se mohou mnozí amatéři ostýchat. Hudba a zpěv mi přijdou trochu jako protipól maratonu. Tedy že zpívat a hrát na hudební nástroje mají veřejně jen ti, co to doopravdy umí. Neumělá produkce patří do soukromí. Snad za to může právě ta globalizovaná všudypřítomná reprodukovaná hudba světových géniů, která vytlačila lidové nadšení.

Jenže jsou chvíle, kdy selže technika a nahrávka v prvotřídní kvalitě je vám stejně k ničemu. Tak jako se to stalo na jednom středoškolském basketbalovém zápase v americkém Ohiu. Hráči nastoupil, aby vzdali hold při americké hymně, ale reproduktory zůstaly němé. Trapnou situaci zachránil Trenton Brown, jeden z otců v publiku, který nosným hlasem zapěl hymnu pro celou sportovní halu. Jak utkání tehdy dopadlo nevím, ale výkon Trentona Browna obletěl svět. Není profesionální muzikant. Přišel se jenom kouknout na synův zápas a sníst si nějaký ten popcorn. V rozhovoru pro BBC později řekl: „Manželka do mě šťouchla a řekla: ’Zazpívej to!’ Tak jsem začal zpívat.“

Já paní Brownovou považuju za hrdinku večera. Musela svého muže dobře znát. Věděla, že na to má a dala mu ten správný impuls ve správnou chvíli. Zkusme se občas kolem sebe rozhlédnout, jestli vedle nás nestojí někdo, kdo potřebuje šťouchnout. Nemusí to být vždycky jen malé nesmělé dítě.
 

Protože nečekám, že za mnou někdy přijdou z BBC, tak vám to řeknu rovnou: Mou osobní paní Brownovou je Zdislav Wegner (o generaci starší autor vzpomínkové prózy Šlápoty). Když jsem své první povídky vystavil na jednom literárním serveru, napsal mi místo sofistikovaných pokusů o literární kritiku zcela osobní vzkaz a vyzval mě, ať píšu dál a ať na sobě pracuju. A tak píšu a snažím se zlepšovat. Baví mě to a věřím, že občas i někoho dalšího. Nemusím být zrovna Pavarotti, ale tenhle maraton si chci doběhnou sám za sebe.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •