Když odpoledne Křivák přišel na návštěvu bylo vidět, že je nesvůj. V montérkách na traktůrku s motorem z harleje se asi cítil celkem fajn, ale teď měl na sobě čisté khaki kalhoty a světlemodrou košili nepřirozeně zapnutou až ke krku.
„Dobrý den, to je pro vás, milostivá,“ podával Olze pěknou kytici zabalenou v celofánu. Zjevně si v květinářství nechal poradit.
Olga se usmála nad tím archaickým oslovením. Asi si myslela, že si Křivák dělá legraci. Nenapadlo ji, že chudák vůbec netuší jak se chovat, že vyrostl na ulici a že slušné chování studoval dneska v rychlokurzu podle filmů s Oldřichem Novým.
„Olgo, to je náš nový soused…“ v ten moment si Dan s hrůzou uvědomil, že nikdy neměl ani tušení, jak se vlastně Křivák jmenuje, natož aby věděl, jaké jméno si nechal napsat do falešných dokladů.
„Kamil Křivka,“ přispěchal mu na pomoc Křivák.
Ty vole, Kamil. Dan se musel hodně držet, aby nevyprskl smíchy, zvlášť když u toho pozoroval obřadně se uklánějícího se Křiváka, který Olze líbal ruku se slovy „velice mně těší“. Ale nakonec musel uznat, že to bylo chytré krytí. Nikdo by nepodezíral motorkáře z gangu Andělé pomsty, že by si dobrovolně zvolil jméno Kamil. Když tak Křiváka pozoroval, tak bez kožné bundy, s krátkým sestřihem, bez náušnic a s tetováním schovaným pod světlemodrou košilí vypadal jako naprosto neškodný chlápek od vedle. Nikdo by v něm v něm netušil jednoho z netvrdších motorkářů. To on sám měl se svou postavou hromotluka trochu větší problém působit mírumilovně a neškodně. Ale naštěstí mu poklidný rodinný život šel docela k duhu a tak už měl trochu bříško. Jako jeden z mála mužů svého věku byl za to břicho vděčný.
„Pojďte dál, pane Křivko,“ zvala Olga Křiváka a Dan trochu zalitoval, že si Křivák nezvolil nějaké jiné příjmení. Co se dá dělat, budou si muset začít co nejdřív tykat, protože Olze přece jen dělala hláska ř ještě trochu problém.
Irenka se přišla taky podívat. Byla zvědavá. Na návštěvy k nim totiž nikdo nechodil. Ona měla své kamarádky, ale rodiče jako kdyby nikoho neznali. Nikdy se neptala. Věděla, že maminka měla přátele tam, kde bydlely dřív. Teď tu seděla a sledovala toho zvláštního pána. Irenka se svou dětskou přímočarostí hned poznala, že ten pán, kterého jí představili jako nového pana souseda, je nervózní a neví, co má dělat. Jako když přišlo do jejich školky nové dítě. Bylo jí ho líto. Vyběhla proto do poschodí, kde měla svůj pokojíček a vrátila se s obrázkem, který si dneska ze školky přinesla. Mlčky jej podala panu sousedovi.
Křivák vrhl na Dana pohled štvané zvěře, ale mu nekompromisně naznačil, že ten obrázek si musí vzít. Křivákovi došlo, že by měl taky projevit nějaký zájem.
„Jé děkuju, Irenko, tos namalovala sama?“
„Ano sama.“
„To se ti moc povedlo. Zvlášť tady ta motorka je moc pěkná,“ snažil se Křivák o kompliment.
„To je koloběžka,“ opravila ho Irenka.
„Aha, no jo koloběžka,“ blekotal Křivák a omluvně se podíval na Dana a rychle dodal. „Žes mi dala takový krásný obrázek, můžeš si chodit hrát na mou zahradu, když tě maminka pustí. Víš, udělali jsme tam s tvým tatínkem takový tunel v živém plotu.“
„Vážně tunel?“ zasvítily Irence oči. „To budu jako ti, no ti…“
„Myslíš, pašeráci koakinu na mexicko-texaské hranici?“ přispěchal jí na pomoc Křivák, ale vzápětí se kousnul do rtu.
Danovi bylo jasné, že Křivákovu návštěvu trochu uspěchal. Měl ho nechat ještě chvíli aklimatizovat.
„A máte taky nějaké děti? Aby si tam u vás měla s kým hrát?“
„Zatím nemám,“ přiznal Křivák. „Ale třeba si nějaké opatřím.“
Dan doufal, že Olga nic nepozná a bude Křiváka považovat prostě za souseda s podivným smyslem pro humor.
Jestli Olga něco skutečně začala tušit, pak to na sobě nedal znát. Měli mezi sebou nepsanou dohodu, podle které se jeden druhého příliš nevyptávali na to, co by se mohlo nějak týkat minulosti. Oba hledali nový začátek a nechtěli si to kazit.
„Tak někdy se musíte stavit s Irenkou u mě, aby se podívala, jakou mám zahradu no a my dva si někdy třeba zajdeme na pivo, ne?“ nadhodil Křivák, aby řeč nestála.
„To byste mohli,“ řekla Olga a Dan přemýšlel, jestli to řekla ze zdvořilosti, nebo ho chtěla ujistit, že proti tomu nic nemá nebo ho dokonce trochu popíchnout, aby si taky někdy někam vyrazil. Možná jí záleželo na tom, aby se choval jako běžný chlap. Aby moc nevyčnívali. Asi toužila zapadnout a věděla, že sama to nedokáže, protože sama bude pořád za tu „ukrajinku“. Měl by jí pomoct. Je to hodná ženská a zaslouží si to. Měl by zkusit do jejich života vnést i nějaké společenské interakce.
„Tak, jo. Irenko, půjdeme se kouknout tady ke strejdovi na jeho zahradu. Potom se půjdeš osprchovat a spát a já se strejdou zajdu do hospody na pivo,“ zabručel Dan a spolu s Křivákem vykročil ven na zahradu. Hopsající Irenka je následovala.
„Tak pojď,“ pobídl Křivák Irenku a hbitě se protáhl tunelem v živém plotě. Irenka se skoro nemusela ohýbat, když za ním procházela, zato Dan musel projít po čtyřech.
„A teď jsme v Narnii,“ prohlásila Irenka, která si konečně vzpomněla, co jí průchod křovím do cizí zahrady připomíná.
„Narko..co?“ zeptal se polohlasem Křivák.
„Narnie, to je taková pohádková země. Děti se tam dostanou třeba skříní a potkávají tam mluvící zvířata,“ vysvětloval Dan, který po večerech někdy Irence četl. Olga chtěl, aby jí čítával on. Aby slyšela správnou češtinu bez jejího přízvuku.
„Jo, tak to musel bejt pořádnej matroš,“ pokýval uznale hlavou Křivák a začal komentovanou prohlídku své zahrady. Bylo vidět, že je na své pěstitelské začátky patřičně hrdý. U nejedné sazenice se zastavil a vzpomínal na latinský název.
To se Irence líbilo, protože to znělo tak čarokrásně a ona si mohla hrát na svou tajemnou zemi, kde místo mluvících zvířat žijí kouzelné mluvící květiny.