Člověk nemusí být zrovna odborník na hokej, aby tušil, že existuje určitá hierarchie soutěží a že na špici stojí zámořská NHL. Když hraješ extraligu, je super se dostat do reprezentace, ale stejně všichni pošilhávají po kanadsko-americké soutěži.
Demokratická politika je v tomto podobná jako hokej. Volí se na několika úrovních, ale vždycky pouze jedna soutěž je ta nedůležitější nejsledovanější a nejvíce nabitá známými jmény. U nás je to celkem jednoznačné. Nejvyšší soutěž není nikde v zahraničí, ale doma. Pro všechny politické strany je nejdůležitější klání o sněmovnu. Tam napínají nejvíce sil na kampaň a tam posílají své nejsilnější hráče. Předsedové stran a hnutí bývají volebními lídry právě ve volbách do Poslanecké sněmovny. Mohli bychom spekulovat, jestli druhou úroveň důležitosti představují volby do Senátu nebo krajské volby. Osobně si myslím, že ač se to podle mediální pozornosti nezdá, tak jsou pro politické strany důležitější krajské pozice, ale je to jen domněnka.
Co je však jisté, je to, že volby do Evropského parlamentu jsou přinejlepším na čtvrtém místě. Ať se nám to líbí nebo ne, Evropský parlament není ani nějaká farma, ze které by se rekrutovali politici do vyšších soutěží. Je to spíš rybník za vesnicí, kam si jdou kluci zahrát a nikoho nezajímá výsledek (byť by nás zajímat měl). Hlavně když se večer vrátí celý a neudělají nějakou ostudu. Pro českou politiku je Evropský parlament boční větev (někdy také politický důchod), kde se hrají úplně jiné hry v jiných dresech než na domácí půdě. Tak třeba TOP09 a KDU-ČSL jsou v rámci Evropského parlamentu členy stejné konzervativní křesťansko-demokratické strany a hnutí ANO je součástí evropské „Aliance liberálů a demokratů pro Evropu“.
Existuje asi více faktorů, které ovlivňují tento stav, ale myslím si, že jedním z nich bude absence skutečně evropských témat v naší politické debatě. Většina z nás moc neví, co se v EP řeší. Jen občas k nám dolehne křik od rybníka. To třeba když se řeší GDPR nebo autorská práva. To pak ale ten křik je tak tlumený a zkreslený, že stejně nejsme o moc moudřejší. Voliči netuší, co by jejich zástupci mohli v Evropě měnit či prosazovat a politické strany se v kampani omezí na fráze jako: hájit národní zájmy, silná Česká republika v silné Evropské unii, aby nás bylo slyšet etc. Takže ve finále evropské volby vypadají, jako kdyby si Češi volili své ombudsmany, kteří budou dohlížet, aby nám tam v tom velkém světě někdo neubližoval.
Jako student jsem měl brigádu, při níž jsem musel přečíst všechny volební programy parlamentních stran za posledních 15 let a vypsat z nich konkrétní volební sliby. Věřte mi tedy, že mám představu, kolik toho ve volbách do Sněmovny jednotlivé strany zcela konkrétně naslibují (plnění těchto slibů nechme stranou). Pro evropské volby mi konkrétní sliby dost chybí. Evropská politika tak pro voliče zůstává velmi abstraktní, amorfní a neuchopitelná.
Myslím si, že by bylo dobré, kdybychom evropskou politiku přijali za vlastní a začali se o ni skutečně zajímat. Bylo by dobré, kdyby média podpořila tento zájem a přinášela evropská témata do veřejného prostoru a hlavě, aby politické strany dokázaly formulovat konkrétní nosná politická témata. Z voleb do Evropského parlamentu by se tak mohlo stát třeba mistrovství světa.