Z otevřených dveří ordinace nikdo nevyšel, přesto sestřička zavolala obligátní: „Další.“
Nebyl jsem další. Byl jsem jediný. Zanechav za sebou prázdnou čekárnu vstoupil jsem do ordinace.
Po zdvořilostním dobrýdenodložtesicováspřivádí jsem šel rovnou k věci:
„Pane doktore, já odpuzuju lidi.“
„Co tím, prosím vás myslíte, že odpuzujete lidi?“ zeptal se zájmem lékař a udělal pár kroků k oknu.
„To, že se mi snaží vyhnout, vzdalují se ode mě. Nic víc nic míň. Nikdo mi nenadává, neubližuje. Všichni se prostě snaží udržet si ode mě fyzický odstup.“
„Nevím, jestli vám s tím dokážu pomoct. Já jsem praktický lékař.“
„Však já taky potřebuju praktické řešení, žádné teorie.“
„To si asi nerozumíme, já jsem myslel, že by vám možná poradil psycholog nebo nějaký kouč. Může to být třeba problém s non-verbální komunikací. Mohlo by vám pomoci, kdybyste se naučil používat vstřícné postoje a gesta.“
Pan doktor se fakt snažil, to mu nešlo upřít, ale musel jsem mu to říct, tak jak to bylo.
„Pane doktore, tady nejde o komunikaci. Já to pozoruji už dlouho. Na gymplu jsem seděl sám v lavici. Nevadilo mi to, tak jsem nad tím nepřemýšlel. Na vysoké, když jsem chodil na přednášky, tak se v posluchárně vždycky nejpomaleji zaplňovala řada, do které jsem si sedl. Kolem mě bylo vždycky místo. Stejné je to všude jinde. Na koncertě, v planetáriu, na stadiónu, na konferenci nebo v kostele. Kam si sednu já, tam se nikdo nehrne. Sedadla kolem mě zůstávají nejdéle volná.“
„Třeba se vám to zdá. Možná to jenom hodně sledujete. Vztahujete si to na sebe, ale třeba je to jen náhoda. Vždycky zůstanou nějaká volná místa.“
„Pane doktore, já to vážně sleduju, ale exaktně. Počítám ta sedadla. Tohle není náhoda. Typický příklad: Přednášková místnost deset řad po třinácti, to je sto třicet míst. Přijdu mezi prvními, sednu do volné řady. Se začátkem přednášky zbývá třicet dva volných míst a z toho dvanáct v mé řadě. Toto přece není náhoda.“
„Možná se moc mračíte? Třeba se vás lidé bojí. S tím by vám právě mohl pomoci psycholog. Pozitivní myšlení, úsměv, to všechno lidi přitahuje,“ usmíval se pan doktor, tak optimisticky, až jsem pocítil touhu si k němu přisednout.
„Abyste mi rozuměl, pane doktore, já nejsem žádný morous.“
„To jsem nechtěl naznačit. Vždyť vy se i celkem usmíváte.“
„No právě, ale stejně se mi lidé vyhýbají. Já jsem racionální člověk. Myslím si, že v tom musí být něco reálného, nějaký fyzikální jev. Nějaký magnetismus, špatné záření. Říkal jsem si, že třeba mám problémy s čichem. Že smrdím a nevím o tom.“
„Mně se nezdá, že byste smrděl. Sestři, zdá se vám, že by pán zapáchal?“
„Ne, spíš naopak. Co jsem si všimla, tak asi používá nějaký deodorant,“ odpověděla bez váhání sestra, zvedla se ze židle a odešla do kuchyňky.
„Vy jste přece lékař, taky musíte ctít vědu. Musí přece existovat nějaký racionální důvod, proč se mi cizí lidé vyhýbají. Když to není zápach, tak třeba nějaké napětí nebo vlny. Myslel jsem, že byste mně mohl přeměřit a zjistit to. Třeba šilhám, to by mohlo působit rušivě už od pohledu.“
„Nešilháte,“ řekl pan doktor a přešel přes ordinaci k psacímu stolu.
„Zeptám se vás jinak, máte s tímto fenoménem, který jste mi popsal, nějaké subjektivní obtíže?“
„Zatím ne. Víte, abyste mi rozuměl, já nejsem žádný asociál nebo tak něco. Velký extrovert teda taky zrovna ne, ale mám pár dobrých přátel, kteří mi pravidelně volají nebo píšou. Jenže budu končit školu a bojím se, že budu těžko shánět práci. Mám strach, že nikam nezapadnu. Empirická pozorování mi to potvrzují. Obávám se, že schopnost pracovat v kolektivu nebo do něj aspoň zapadat je jaksi klíčová pro uplatnění na trhu práce.“
„Takže fakticky se bojíte, že nenajdete uplatnění, chápu to správně? Subjektivní potíže nemáte, ale bojíte se, že váš tělesný stav by vinou nějaké abnormality mohl způsobit to, že vás nebudou chtít do kolektivu…“ slabikoval pan doktor, zatímco datloval do počítače.
„No, tak nějak. Přišel jsem spíš preventivně.“
„Hmmm, preventivně,“ mumlal si pan doktor, zatímco ukazováčky trefoval písmena, jakoby se bál že se mu rozutečou po stole. „A co kdybyste na to šel opačně a zkusil toho handicapu, pardon že to tak říkám, využít.“
„Já už to zkoušel. Když měl přijet papež, přihlásil jsem se jako pořadatel. Tam totiž potřebovali lidi, kteří budou na letišti v tom davu lidí udržovat průchozí koridory. Říkal jsem, že na odpuzování lidí se hodím. Dali mně do koridoru, kudy měl od letadla projíždět papamobil. Takže bylo skutečně nutné, aby tam bylo volno. A to si pište, že bylo.“
„No vidíte, tak to se vám povedlo, ne? Udělal jste prostor, kudy projel sám papež.“
„Neprojel. Řidič to, vzal levou stranou, snad prý kvůli bezpečnosti. Prostředkem, kde jsem byl já, nejel nikdo. Nikdo, chápete to?“
„Já vám řeknu jednu věc,“ začal lékař trochu ze široka. „Já mám za sebou dneska dost těžký den. Čekají mě ještě dvě hodiny, než mi skončí ordinační doba. Dám vám pětistovku, když si na ty dvě hodiny sednete do čekárny.“
Pan doktor sáhl do brašny pod stolem, vytáhl peněženku a z ní bankovku, kterou mi vstrčil do kapsy u košile.“
Potom beze slova odešel do kuchyňky.
Takže teď sedím v prázdné čekárně a na tabletu píšu tento inzerát. Pokud potřebujete něco vyřídit na poště nebo u lékaře, jdete na STK nebo ke kadeřnici a nechce se vám čekat. Rád vám vyklidím pole. Stačí se domluvit, abych přišel deset až dvacet minut před vámi (záleží na hustotě odpuzovaného davu). Taxa je dvě stě padesát korun na hodinu. Pokud jdete na úřad, účtuju si padesát korun jako rizikový příplatek. Pobyt v těchto místech mi totiž nedělá dobře. Jo, a nebojte se, službu je samozřejmě možné sjednat on-line…nemusíme se potkávat. Zn. Odpuzovač.
17