V životě jsem měl štěstí potkat hodně dobrých ba i skvělých lidí. U jednoho z nich mám pevné přesvědčení, že jsem v něm potkal světce. Byl to tehdy už starý muž. Poprvé jsme se osobně setkali v knihovně chátrajícího Mikulovského probošství někdy po Velikonocích roku 2008. Za mikulovským proboštem Otcem Stanislavem Krátkým mě přivedla moje dívka. Pan probošt nás tehdy připravoval jako snoubence na svatbu.
Otec Stanislav byl tehdy již starý muž, zdraví mu nesloužilo, špatně slyšel a pohyboval se za pomoci chodítka, ale přesto vždycky mluvil pevným hlasem, měl jasné myšlenky, smál se a byl plný životního optimismus. Byl vzdělaný, ale přesto mluvil jednoduše. Byl starý a nemocný, ale pořád se usmíval tak nějak klukovsky a nebyla na něm znát únava. Byl to člověk, který zažil mnoho, prošel i komunistickým kriminálem, přesto měl stále pevnou víru nejen v Boha ale i v lidi. V každém člověku viděl anděla. A myslím, že právě tímto si získával lidská srdce a dokázal k víře přivádět jednotlivce i celé rodiny.
Z toho, co nám před svatbou říkal, si pamatuju dvě rady:
-Když vám andělé ponesou nějaké děti, tak je neodhánějte.
-Když tě tvoje žena o něco požádá, nemá být odpověď „Ano“, ale „Ano a rád“.
Jako vzpomínku na něj mám kazetu z diktafonu, na kterou nám před deseti lety nahrál svatební mši svatou. Držte mi palce, ať dnes seženu něco, kde bych si ji mohl přehrát. Rád bych zase slyšel moudrá slova pana probošta.
3