Hádám, že na osobní stránky se sluší napsat něco osobního, tak tedy:
Rodina
Mám tři děti (zatím) čtyři děti (aktualizováno 2016) a jednu ženu (na furt).
Psaní
Můj bratranec vzpomíná, že když mi byly tři, přijel jsem na prázdniny k tetě na venkov. Prošel jsem se prý po dvoře posetém kuřinci a prohlásil: „Něco tady smrdí, to budou asi ta hovna“. Od té doby se můj vytříbený jazykový projev dále formoval až do té podoby, že můj šéf říká: „Dobrý, ale někdo to po něm přepište, ať to není jak od Jiráska.“ To, co mám v práci zakázáno, si snažím vynahradit potají doma (tedy na tomto webu).
Běhání
Když mi bylo šest, říkávala moje maminka, že mám „v řiti oves“. Vrozenou neposednost se mi snad podařilo zkrotit (až na pochodování při každém telefonním hovoru) a kompenzovat během.
V únoru 2014 jsem si zaběhl svůj první maraton a hned v osobním rekordu. Doufám, že další budou následovat (tedy maratony i osobáky).
Genialita
Jsem úředně potvrzený génius a nestydím se za to. Stalo se to, když jsem byl ve druhé třídě a paní učitelka mi doporučila návštěvu pedagogicko-psychologické poradny kvůli mé dyslexii. Součástí vyšetření byl i standardní (slovo standardní je zde klíčové) IQ test, jehož výsledky mé mamince sdělovala rozechvělá paní psycholožka za zavřenými dveřmi.
Já nic netušil. Když jsem pak mamince cestou domů vyprávěl své dojmy a došel až k pasáži: „ a dávali mi tam ten test, co jsme před týdnem dělali s babičkou“, mamince se zřetelně ulevilo. Babička totiž, krom toho, že byla psycholožka, byla pro nás děti značnou autoritou a její trpělivé vysvětlování správných odpovědí by v paměti neutkvělo asi jen úplnému troubovi.
Když na mě tedy někdy padne splín, hřeje mě alespoň pocit, že někde hluboko v archivu možná ještě leží záznam o mé efemérní genialitě.