Dnes je to přesně sedm let, co poslanci schválili novelu Ústavy, která zavedla přímou volbu prezidenta. O pár měsíců později toto potvrdil i senát. Tak legislativním procesem prošel zcela bez zaškobrtnutí ústavní paskvil. Náš politický systém je formálně parlamentní demokracie na rozdíl třeba od té prezidentské, kterou můžeme znát z USA. Prezident nemá mnoho skutečně exekutivních pravomocí. Má být spíše reprezentantem státu případně mediátorem politických jednání. Dát této funkci tak silný mandát, jaký představuje přímá volba, je zcela nelogické. Vytváří se tím rozpor mezi ambicemi a reálnými možnostmi a nasnadě je jasná otázka, co asi bude slibovat prezident lidem ve své kampani, když v zásadě nemá žádné reálné pravomoci.
Jaké byly motivy těch, kteří změnu ústavy schválili, se můžeme jen dohadovat. Podezření, že to byl pohled na výsledky průzkumu veřejného mínění, se ale nezbavíme. Myslím, že mnozí z těch, kteří pro přímou volbu tehdy hlasovali, toho dnes litují, a Karel Schwarzenberg si asi gratuluje, že se tehdy zdržel.
Samé Věci veřejné
Můžete si říct, že tu dělám po bitvě generála. Že nikdo nemohl tušit, jak se bude politika dál vyvíjet. Ale stačí si přečíst noviny z května roku 2011, kde se k možnosti přímé volby prezidenta vyjadřovali politologové. Můžete si o humanitních vědách myslet, co chcete, ale varování profesora Nováka, že přímá volba prezidenta povede k oslabení tradičních politických stran a budeme mít „samé Věci veřejné“, bylo naprosto přesné. ČSSD, ODS a TOP09 tak dnes řeší problémy, na které si před sedmi lety samy zadělaly.
A co my, kteří neděláme politiku? Nemusíme investovat spoustu úsilí do toho, abychom napravili škody vlastních nerozvážností? Máme teď dobu adventní, která by mohla být časem vnitřního usebrání. Časem, kdy se třeba víc zamyslíme nad tím, co vypouštíme do světa. Zkusme třeba víc přemýšlet nad tím, co říkáme (píšeme), abychom si ušetřili čas vysvětlováním, že jsme to tak nemysleli, že to měl být vtip. A co naše osobní zásady? Když kvůli veřejnému mínění ohneme jednu, může nám to pokřivit celý charakter.
Letitý skautský vedoucí br. Zdeněk Navrátil mi vyprávěl, jak jednoho chlapce nechtěl otec pouštět na skautské schůzky, protože prý má doma v hospodářství práce dost. Cestou ze schůzky se proto šel za chlapce přimluvit. Chlapcův otec skautskému vedoucímu hned mezi dveřmi nabídl skleničku domácí slivovice.
„Určitě bude výborná, ale ve skautském kroji alkohol nepiju,“ odpověděl vedoucí.
„Tak pojďte dovnitř, ať vás nikdo nevidí,“ zval žoviálně otec.
„Ve skautském kroji alkohol nepiju i když mě nikdo nevidí.“
Od té doby chodil chlapec na všechny schůzky. I zásadovostí si totiž lze získat lidi na svou stranu.
2