Skauti se zdraví zdviženými třemi prsty pravé ruky, které symbolizují tři body skautské slibu. Přitom palcem překrývají malíček, to se někdy vykládá, jako pravidlo „silnější chrání slabšího“. Prozaičtější vysvětlení je nasnadě, malíček přes palec dát nejde. Ale já má raději to poetické vysvětlení. Ochrana slabších je principem rytířství a tím i jednou z hodnot, které pomáhaly formovat naši kulturu.
Ať už je to Ježíš, Vinnetou, Sedm statečných nebo Knight Rider, hrdinové prostě obětují část svého pohodlí, aby pozvedli slabé a utlačované. Chesterton to vyjádřil slovy: „Poctiví chudí někdy mohou na chudobu zapomenout. Poctiví bohatí na ni nemohou zapomenout nikdy.“
Stále častěji se ale setkávám s tím, co české úsloví popisuje jako „sytý hladovému nevěří“. A nejen že nevěří, ale často bere nářek hladového jako cílený útok na vlastní status. Místo chápavého naslouchání je tak reakcí automatická obrana.
Vadí-li, ženě jak se k ní chovají muži, měl by správný muž říct „omlouvám se, budu to respektovat“ a ne „už tě jako nesmím ani balit?“.
Ozve-li se Rom, že mu vadí ponižování a hanlivé poznámky, neměla by reakce znít „u nás v baráku Romové dělají strašný hluk, nezdá se mi, že by je někdo utlačoval“.
Přání homosexuálů nemusí být automaticky útokem proti tradičním rodinám, muslimští žadatelé o azyl nemusí automaticky znamenat kulturní rozvrat a stížnost věřících, kteří se cítí uráženi, nemusí být hned útokem proti svobodě slova.
Neznamená to, že silnější má automaticky ustoupit a přijmou všechny požadavky těch slabších. Ne každé obvinění z diskriminace, rasismu či sexismu je automaticky pravdivé a oprávněné, ale měla by mu být automaticky věnována pozornost. Nářky bychom měli umět vyslechnout, ne si hned zacpat uši, abychom náhodou neslyšeli něco, co nás vyvede z našeho pohodlí.
Pokud malé dítě mluví na svého otce, táta se sehne, aby mu rozuměl. Zkusme to tak dělat i v rámci společenských skupin.
16