Když jsem byl malý, chtěl jsem si pod dojmem z bratrovy čítanky, hrát na partyzána. Vzal jsem si beranici a černo-žlutou plastovou hokejku a chtěl jsem „uhánět s puškou v ruce, s ohněm v srdci“. Tatínek mi tuto hru rozmluvil. Měl raději, když jsme si hráli na indiány.
Později jsem četl Mňačkovo „Smrt si říká Engelchen“ a začal jsem chápat tu historicky spornou roli partyzánů.
Teď se mi dostala do rukou kniha španělského spisovatele Julia Llamazarese Vlčí měsíc. Je taky o partyzánech. Zvolna plynoucí děj, prokládaný lyrickými pasážemi je stejně temný jako ilustrace, které knihu zdobí. Je to kniha o křehkosti a hranicích humanity.
Španělská občanská válka byl jeden z nejkrvavějších a nejabsurdnějších konfliktů 20. století. Přemýšlím, jak moc musela tato válka rozdělit a poznamenat španělskou společnost a vzpomínám na pár krásných dní, které jsem v létě strávil v Madridu na konferenci. V prosluněném Madridu, který se zdá být pravým opakem hor, ve kterých se odehrává Vlčí měsíc.
2