Známe to všichni z westernů. Padouch s bandou desperátů tyranizuje pokojnou vesnici. Obyvatelé si sami nedokážou poradit, protože jsou příliš slušní a mírumilovní. Musí přijít nějaký ten ostrý chlápek, který ten Augiášův chlív vykydá za ně. V závěru filmu pak na koni odcválá do zapadajícího slunce a vesničané dál žijí své pokojné životy.
To, co znají tvůrci příběhů, postupně zjistili i vědci, kteří na to šli samozřejmě složitější zato strukturovanější a exaktnější cestou. Zatímco westerny často končí uvězněním padoucha, vědci vězením začínají. Jedná se o takzvané vězňovo dilema. Je to hra. Hra pro dva hráče, ale hlavně hra s nenulovým součtem, což znamená, že to co jeden vyhraje, nemusí nutně druhý prohrát. Vyhrát mohou oba, každý trochu. Záleží na tom, zda spolu hráči kooperují nebo naopak jdou proti sobě.
Klasické vězňovo dilema formulovali v roce 1950 Merrill Flood a Melvin Dresher. Dva hypotetičtí vězňové mají každý dvě možnosti. Mlčet nebo práskat na toho druhého. Když oba mlčí, dostanou každý rok vězení. Když oba práskají, dostanou oba po dvou letech. Ale když se jednomu podaří podrazit mlčícího kolegu a hodit vinu na něj, pak odejde volný a podražený vězeň si odsedí tři roky.
Zdálo by se, že lidé budou sobečtí a budou se pokoušet vyjít bez trestu. Různé experimenty však ukazují, že vězňové budou mít spíš tendenci ke spolupráci. Protože se nabízí podezření, že jsou lidé příliš zatížení morálkou a nejednají racionálně, došlo i na počítačové simulace. Robert Axelrod dokonce vypsal soutěž o nejúspěšnější počítačový algoritmus pro řešení úlohy vězňova dilematu. Tím se nakonec ukázal program zvaný Půjčka za oplátku. V prvním kole tento algoritmus automaticky spolupracuje. Je to tedy altruista. Pokud je ale podražen, v následujícím kole začne taky práskat. Vždy opakuje soupeřovu strategii z předchozího kola. Axlerod výhody tohoto algoritmu vyzdvihuje, jako ochotu spolupracovat, schopnost oplácet podraz a čitelnost.
Když postavíte algoritmus, který vždy podvádí proti algoritmům, které altruisticky spolupracují, pak dobráci nemají šanci. Když se ale Karl Sigmund a Martin Nowak pokusili simulovat realistické prostředí, kde soutěží více algoritmů a kde dochází k chybám a učení, ukázalo se, že poté, co Půjčka za o plátku eliminuje podrazáka Vždy podváděj, nastupují s úspěchem na scénu altruističtější algoritmy, které umí obnovit spolupráci po oboustranné zradě.
Bude to čtvrt roku do největší demonstrace v dějinách České republiky, kdy občané vyjádřili obavy o nezávislost justice a nespokojenost se současným stavem politiky. Co se za toho čtvrt roku stalo? Tak třeba Václav Klaus junior dokázal založit nové politické hnutí se dvěma mandáty ve Sněmovně a dostat se do hledáčku volebních modelů s cca dvěma procenty. Miloš Zeman dokázal během léta nebývale posílit pozici prezidenta na politické šachovnici a stát se de facto hegemonem politické scény. A Jana Filipová vyhrála soud s Andrejem Babišem.
A teď se samozřejmě nabízí otázka. Co dělají zástupci demokratické opozice? Na Letné bylo skoro čtvrt miliónu lidí mezi nimi i někteří přední politici. Proč třeba Babiše, za jeho lživé výroky nežaloval předseda TOP09 Jiří Pospíšil, který je právník, bývalý děkan právnické fakulty a bývalý ministr spravedlnosti. Situace na pravé straně politické spektra vypadá, jako kdyby se všichni tak trochu ostýchali. Rádi vystoupí v kultivovaných debatách moderovaných Václavem Moravcem, rádi se vyjádří strukturovaným písemným projevem a rádi vyjádří svou otevřenost a ochotu diskutovat o budoucí spolupráci s programově blízkými politickými subjekty, ale na demonstraci raději nejdou, aby ji někdo nemohl označit za akci politické opozice. A na druhé straně je tu Andrej Babiš, který řekne cokoli, co se mu hodí a bez jakýchkoli skrupulí označí demonstranty za placené křiklouny. Přirovnám-li to k teorii her, máme hodně altruistů, ale chybí nám tu základní hráč typu Půjčka za oplátku. Chlap na špinavou práci. Někdo nekompromisní, kdo dokáže trestat přešlapy a využívat šance.