A je to tu. Přišla ta chvíle, kdy jistě i do vašich puristicky uklizených a v minimalistickém designu promyšleně zařízených domácností míří vlna uměleckých artefaktů kolísavé kvality. Děti si domů ze školy nosí produkty výtvarného vzdělávání. Krom toho, že musíte pochvalně mručet nad vlastními karikaturami, se občas naskytne i zajímavý pohled. Náš prvňák měl u obrázků ze začátku roku tu a tam zelené vlasy nebo zelenou perníkovou chaloupku, ale na pozdějších kresbách už barvy seděly správně. „Jak ses to naučil poznávat?“ ptala se ho žena. „Zelená je ta kratší pastelka,“ odpověděl lakonicky. Má poruchu barvocitu, ví o tom a hledá si cesty jak si vypomoct.
Toho, že má problém rozlišovat některé barvy jsme si všímali pozvolna. Nejprve jsme se smáli, když tvrdil, že viděl zelenou krávu. Pak jsem ho jednou opravil, když začal malovat koňskou hřívu červeně. Myslel jsem, že si jen přehmátl pastelky, ale on se rozplakal a mě došlo, že ty barvy od sebe nerozezná. Které odstíny mu dělají problém, jsme poznávali postupně. Jako třeba když hrál se starším bráchou deskovou hru Želví závody (mimochodem dost dobrá rodinná hra). V této hře si každý hráč tajně vylosuje kartičku s jednou barvou. Želvě této barvy se pak v závodech snaží podle daný pravidel nenápadně pomáhat, aby vyhrála. Radoval, se když se do cíle dostala „jeho“ modrá želva, nicméně starší brácha byl nekompromisní, otočil kartičku, kde byla fialová, a vítězství odmítal uznat.
V dětském světě bohužel barvy hrají dost velkou roli. Ve školce chodíš do červené třídy a na skříňce máš zelenou mašinku. Mordou mašinku má někdo úplně jiný. Když chodil do flétničky tak nehráli podle not, ale podle barevných značek. Asi chápete, že muzika jej v této formě nechytla za srdce. Výuka angličtiny taky většinou začíná hravou formou a učením barev. Přesto pro děti neexistuje diagnostický test na poruchu barvocitu. Jsou jenom pro dospělé, protože obsahují písmena nebo číslice. Dítěti tak oční lékař nenapíše, že má poruchu barvocitu, i když by přece bylo možné místo písmen používat třeba jednoduché obrázky.
Dnes nás asi už nikde nepřekvapí bezbariérový přístup, na nápisy v Braillově písmu nebo tlumočníky do znakové řeči už jsme si taky zvykli, ale přemýšleli jste někdy nad tím, které situace mohou být komplikované pro někoho, kdo nevidí správně barvy? Proti jiným omezením je to samozřejmě banalita, ale na druhou stranu poměrně běžná. Poruchou barvocitu neboli daltonismem prý trpí až 9 % mužů. Takový člověk muže mít problémy v některých zcela běžných situacích. Záleží na formě poruchu, tj. na tom, které barvy mu splývají. A nejde jen o to, že si správně nevybere barvu košile a kravaty. Kuchař třeba může mít problém poznat, jestli je maso na pánvi ještě syrové, lékař zase nepozná, když má pacient nezdravou barvu a elektrikář může mít problém rozeznávat dráty podle barev izolace.
Pochopil jsem, že je hloupé smát se synovi, že viděl zelenou krávu, a říkám si, že je to vlastně dost obecný princip. Svět kolem sebe vidíme každý v trochu jiných odstínech. Záleží na tom, jak jsme byli vychovaní a co nás život naučil. Každému z nás některé barvy splývají a jiné vidí kontrastně. Myslet si o druhém, že je hlupák proto, že něco vidí jinak než já, není moudré.
I ten jiný pohled může mít svoje kouzlo. Tak třeba náš syn s obdivem hleděl, jak žena polévá velikonočního beránka čokoládovou polevou a nadšeně dramaticky pronesl: „Ten je jak celej od krve.“ Na jarní procházce se zase rozplýval, že kolem všude krásně kvete zlatý déšť. Květů tam bylo ve skutečnosti pomálu, zbytek byly čerstvé světle zelené lístky. On v nich ale viděl něco víc.