„Jak to, že si tu mašinu nehlídáš, ty Přemku Podlaho,“ rozkřikl se Daniel, když si všiml čerstvě vysekané díry v živém plotě, a protáhl se tím tunelem do vlastní zahrady. Křivák jej následoval. S obavami bloudil zrakem po zahradě. Hladina bazénu byla naštěstí klidná. Zahradní traktor si pobrukoval zaseknutý o stěnu garáže. Pořád to byl ten povědomý zvuk, který Daniela vyprovokoval k riskantní akci.
„Hele Křiváku, ty sis z mašiny vyrobil sekačku na trávu,“ zeptal se nedůvěřivě Daniel.
„No jo, no. Já se s tím motorem prostě nemohl rozloučit. Celej ten hnusnej život, všechny ty prachy, lehký holky, rvačky drogy a chlast, to všechno jsem chtěl hodit za hlavu, ale tenhle motor, to bylo jediný, co jsem na tom životě fakt miloval. Klasickej V-twin 1801 kubických centimetrů, ten sametovej zvuk jsem přece nemohl dát do šrotu nebo někomu prodat, to by byl hřích. Mašinu jsem rozebral a motor jsem si schoval. Když jsem si pak začal dělat zahradu, tak mě to dost chytlo. No tak jsem si řek’, že si z toho motoru udělám traktůrek.“
„Málem jsem tě kvůli tomu zvuku sejmul.“
„Cože, tys ten zvuk poznal?“
„Bezpečně. Na to si dávej bacha. Ten zvuk se nedá splést. Jen jsem ho uslyšel, měl jsem rudo před očima. Sorry, ale z toho co jsme spolu zažili, nemám při vzpomínce na tebe zrovna mírumilovné myšlenky.“
„Jo, to jsem si všiml, ale jak tak nad tím přemýšlím, tak nám asi nezbude nic jiného než zakopat válečnou baseballku. Jestli si chceme zachovat tyhle nové životy,“ řekl Křivák nejistě a pokusil se o úsměv.
„Dal jsem doktorovi deset mega. Nenechám si to zkazit, takže budeš sekat dobrotu a trávník a já budu dělat, že si jako nepamatuju, jaks mi tenkrát málem vyoperoval slepák tím svým motýlkem.“
„Sorry, já tenkrát musel. Šlo vo hodně. Kdybych tě nevyřadil z boje, tak si dokážeš představit, jak by to dopadlo.“
„Vymetl bych vás všechny ven i s tím vaším řezaným kokainem.“
„No, právě.“
„Hele, dost vzpomínání. Tohle mám dávno za sebou. Sbal si ten svůj krám a vypadni z mé zahrady jo. Budeme dělat, že se neznáme,“ řekl rázně Dan.
„Jo? A jak Vysvětlíš ženě, to že máme v živém plotě tunel. Řekni spíš, že jsme se spřátelili a vysekali jsme tunel, aby si vaše malá mohla hrát i u mě zahradě.“
„Tak to ne, moje dcera si přece nebude hrát na zahradě u někoho, kdo jezdil s Lobem.“
„Jasně, hlavně, že ty seš úplnej anděl. Tys nikdy nikomu nezkřivil ani vlásek.“
„To jsem neřek, ale přece jenom jsem měl nějakou úroveň a nikdy jsem na nikoho nevytáhl kudlu.“
„Protžes ji nikdy nepotřeboval. Vždyť se na sebe podívej. Já byl vždycky skrček. Vyrůstal jsem na ulici, nebejt motýlku tak jsem nedožil dospělosti.“
„Tys byl jako kluk na ulici?“ zeptal se najednou s náznakem soucitu Daniel.
„Jo, ty snad ne?“
„Ne, já měl mámu a tátu. Docela fajn dětství. Táta mě vodil na karate…“
„Tak to mu teda pěkně děkuju, to tvoje karate mě jednou stálo přeraženou ruku. Víš, jak blbě se jezdí se sádrou na mašině.“
„Sorry, já nechtěl…ty vole, co já se ti tady vlastně omlouvám. Byls normální grázl z motorkářskýho gangu, co prodával drogy. Sis tu přeraženou pazouru zasloužil.“
„A tys nebyl grázl?“
„Byl, to nepopírám, ale tak se asi navzájem nebudem vomlouvat, ne?“
„Já o žádný omluvy nestojím,“ odsekl Křivák. „Ale musíme udělat něco s tím, abychom si uhájili tyhlety poklidný existence. Na novou identitu už nemám.“
„Jasně, ale kvůli tomu se snad ještě nemusíme hned kamarádit, ne?“ odsekl Daniel.
„Nemusíme, ale bylo by to lepší. Vono je asi docela normální, že se spolu sousedi normálně baví,“ rýpnlu si Křivák.
„No jo, ale asi není normální mít za souseda někoho z konkurenčního gangu,“ odsekl Dan.
„Z jakýho gangu, já nejsem v gangu stejně jako ty. To je minulost. Vždyť i to tetování sis nechal předělat.“
„To je fakt,“ zabručel Daniel. „Já jsem se ale strašně lekl tý tvý mašiny. Úplně to ve mně probudilo starý instinkty.“
„To jsem si všiml, vždyť jsi mě málem zabil. Kdybys mě trefil tou baseballkou, tak teď budeš řešit, kde mě zakopat, aby mě nikdo nenašel. A tohle asi nechceš. Voba jsme vyplázli Doktorovi příliš velkej balík, abychom se dostali z toho starýho života a aby nás nikdo ze starejch kamarádů nenašel. Tak si to nepokazme.“
Daniel chvíli mlčel. Hlavou mu běžela spousta myšlenek, vzpomínek a divokých nočních můr, které se mu občas vracely. Doufal, že nikoho z toho starého světa už nepotká. A teď tohle. Jeden z nejtvrdších chlapů z nepřátelského gangu Andělů zkázy se tu objeví v montérkách a seče si svůj měšťácký trávník.
To, že Křivák dostal stejný nápad jako on a že si našetřil peníze na novou identitu, to ho ani tak nepřekvapilo. Dokonce ani to, že si svůj nový život koupil u stejného prostředníka, kterému všichni říkali Doktor. Byl to génius. Uměl padělat dokumenty, vytvářet falešné doklady a krycí identity jako nikdo jiný. Snad možná program na ochranu svědků od FBI by se s ním mohl měřit. Ale že je ten padouch podrazí a prodá jim domy hned vedle sebe, to Daniel už opravdu nečekal. Možná se Doktor jenom spletl, ale možná v tom taky byl kus jeho vlastní zlomyslnosti. Pohrál si s jejich osudy a teď se jim někde potají směje. Jedno ale bylo Danielovi jasné: Křivák má pravdu. Pokud nechce strávit zbytek života na útěku před zákonem i před sebou samým, musí se smířit s tím, že Křivák je teď stejně počestný občan na tomto ospalém předměstí, jako on.
Za pár minu Daniel seděl opět v kuchyni a mlel kávu. Tentokrát na dva šálky. Křivák stál venku na terase (do domu se nějak nehrnul), a pochvaloval Danielovi zahradu.
„Máš to tu pěkný, to se musí nechat. Něco takovýho bych si u sebe taky chtěl udělat.“
„Udělej si něco jinýho, neopič se po mně ve všem,“ zabručel Daniel, když zaléval kávu horkou vodou.
„Jo, sorry, udělám si to trochu jinak, ale ty růže, s těma mi doufám poradíš.“
„Jo, s růžema jo. Tady máš kafe.“
Dost dlouho tam stáli a mlčky inhalovali vůni silné aromatické kávy z čerstvě namletých zrn.
„Ty vole, nikdy dřív mně nenapadlo, že může bejt život tak krásnej,“ řekl najednou do ticha Křivák.
„Hmm, já měl fajn život, než se naši rozvedli. Pak to stálo za prd, tak jsem radši v patnácti práskl do bot. No a pak ten život stál za ještě větší prd. Ale byl to můj vlastní.“
„Prd nebo život?“ zeptal se Křivák.
„Vobojí.“
„Vlastní ti tak nesmrdí co?“
„Jo, proto jsem to vydržel tak dlouho.“
„Hele, máš už nějakou práci?“ zeptal se po chvíli mlčení Křivák.
„Ještě ne. Nespěchám na to,“ odpověděl Daniel.
„Já jsem přemýšlel, že bych mohl prodávat a opravovat mašiny.“
„Zbláznil ses? To je pro bývalý motorkáře asi to nejvíc nápadný povolání. Takhle tě Andělé zkázy najdou dřív, než uděláš emise.“
„Myslel jsem zahradní techniku. Tady v okolí má každej docela velkou zahradu a skoro každej si ji sám seká, protože tak to prostě má být. Dneska už to není postav dům, zasaď strom, ale zařiď si hypotéku a posekej trávník.“
„Mohl bys začít tady vedle. Ten děda vedla nás,“ zabručel Dan.
„Ten co bydlí u lesa?“
„Jo ten. Sedláček se jmenuje. Tak ten by potřeboval seštelovat motor, děsně mu to řve a asi mu to žere olej.“
„Díky za tip. Zkusím se za ním stavit, ale moc si od toho neslibuju. Podle mě je ten chlap divnej. Včera jsem ho viděl v hospodě, jak odešel bez placení.“
„Cože?“ podivil se Dan.
„Jo. Normálka dopil a odešel.“
„Ale ne, to je mi jedno, že nezaplatit, třeba to má na sekeru, ale ty tady normálně chodíš na pivo do místní hospody?“
„Jo, přistěhoval jsem se před týdnem, takže jsem zatím zašel jenom jednou, ale přijde mi to normální. Když chceš být nenápadnej…“
„Hmm, já nevím. Já raději sedím večer doma.“
„Budeš podezřelej. Každej normální chlap chodí občas na pivo. Ne?“
„Myslíš, tak já tam někdy zajdu.“
„Můžem zajít spolu,“ navrhl Křivák.
„No jo furt. Jasně, žádnej normální chlap nechodí na pivo sám, že?“
„Přesně tak,“ zazubil se Křivák.
„Hele, když si chceš hrát na kamarády, tak bys mohl přijít večer k nám se jako představit mé ženě, když už tady spojujeme zahrady tím tunelem z Calais do Doveru. Nemyslíš?“
„Ajo, to mě nenapadlo.“
„Dones kytku.“
„Já jsem čistej. Žádnou trávu nemám,“ bránil se Křivák.
„Myslím normální kytku. Ale ne tu růži, se kterou si mně dneska bičoval jak otroka na plantáži. Myslím normální kytku z květinářství, pro mou ženu, ne asi.“
„A jo, sorry. Já v tom nějak neumím chodit, já jsem to s holkama nikdy moc neuměl. A ty seš teď jako normálně ženatej jo?“
„Jo normálně,“ usmál se Dan.
„A jak sis jako tu ženu našel. Sorry že se tak blbě ptám, ale víš jak. My jsme to s holkama měli vždycky takový…“
„Olga je Ukrajinka, přišla sem i s dcerou. Máme spolu dohodu. Já se neptám a ona taky ne.“
„Jsi spokojenej?“ zeptal se Křivák.
„Jo, za nic na světě bych neměnil.“
(…pokračování zítra…)