Byl to přesně ten den, kdy do práce jedete v bundě a cestou domů se potíte v košili. Krásné říjnové odpoledne a já jsem šel takříkajíc na vzduch. Pochybnosti stran toho, zda mi k něčemu bude bunda, byly na místě.
„Co když se rychle ochladí,“ odsekl jsem Bětce, protože právě před ní a před děckama jsem měl v levé kapse schovanou krabičku cigaret. Bunda tedy byla nutná za každého počasí.
Polní cesta mě vedla mírně vzhůru. Domky se postupně ztrácely z dohledu a za zatáčkou se objevila známá silueta božích muk. U nich jsem sedl do suché trávy a opřel se o obnažené cihly vyhřáté sluncem.
***
„Nenabídneš mi?“ řekl najednou a já jsem si teprve všiml, že vedle mě vlastně někdo sedí.
Zaváhal jsem odkud ho znám, ale jeho vzhled a oblečení mě nenechaly dlouho na pochybách.
„Ty kouříš?“ divil jsem se. „Vždyť to není zdravé a navíc tvůj tata tě určitě vidí.“
Usmál se. „Myslíš, že to škodí zdraví víc než toto?“ ukázal prstem na svůj bok.“
„Máš recht, kdybych já měl chronický pneumotorax, tak mi asi taky Bětka nebude to kouření mít za zlé,“ dal jsem mu zapravdu a natáhl k němu ruku s otevřenou krabičkou kamelek.
„Velbloud, zatím jsem se vždycky zmohl jen na osla,“ řekl zvesela.
„Copak, s Bětkou vám to nějak drhne?“ zeptal se po chvíli.
„Ále, Bětka je pořád fajn ženská. Jen už to po těch letech není ono. Přes den oba v práci, z práce jde ona do kostela a večer doma je pak studená jak psí čumák. Co pak to je nějakej manželskej život? Už to není holt ta mladá holka, které bylo jedno, že nemáme peníze, hlavně že jsme spolu. Třebas v jedné cimře.“
„Jo jo, to znám,“ pokýval soucitně hlavou.
„Mám pocit, že se víc než o mě stará o děcka, o domácnost, hypotéku a tak.“
„No jo, to mi povídej,“ zase pokýval hlavou.
To už mě dopálilo.
„Hele beru, že chceš dát najevo, jak mě chápeš, ale tohle trochu přeháníš. Já nejsu tak blbej, jak vypadám. Náhodou jsem ten tvůj životopis četl a vím, žes nikdy žádnou ženskou neměl. Tak buď rád a nesnaž se mi namluvit, že mě chápeš. Ženskou, která si stěžuje, že nemá co na sebe a pak jde a koupí si nemlich ten samej svetr, kterej jí visí fungl ve skříni, nepochopíš ani ty se svou vševědoucností.“
„Asi jsi nečetl pozorně,“ nedal se vůbec rozhodit.
„Jak to? Chceš říct, žes někoho měl?“ Čekal jsem bulvárního sólokapra.
„Samozřejmě, přece církev – nevěsta Kristova – jsme spolu už nějakou dobu. Za ta staletí mi jak se patří přibrala, zpohodlněla no a na peníze je, darmo mluvit.“
„Dva tisíce let. To musí bejt muka. Upřímnou soustrast. Dáš si ještě válec?“ Nečekaje na odpověď jsem mu nabídl.
Labužnicky potáhl a obrátil list.
„Že ty se nestavíš do kostela?“
„Vždyť já v tebe nevěřím,“ chtěl jsem říct, ale vzhledem, k tomu, že mě už stáhl o dvě cigára, tak jsem rezignoval: „A co bych tam asi tak jako dělal?“
„Třeba bys mohl pro začátek spravit topení. Ženský to neumí a pan farář už na to pořádně nevidí.“
„Aha, ty myslíš…že proto Bětka?“
Významně mlčel.
***
Den nato mi to nedalo. Před chlapama jsem se trochu styděl a tak když jsme skončili šichtu, vzal jsem si vercajk a řekl klukům jenom, že mám ještě nějakej čocht a na pivo dnes nejdu.
Měl jsem štěstí. Kostel byl otevřený a farář ve zpovědnici. Hned když mě uviděl, bylo mu jasné, že jsem se do kostela dostal jak Pilát do kréda. Nečekal tedy, že k němu zakleknu, ale vyšel za mnou.
„Copak vás sem přivádí?“ zeptal se starý pán.
„Posílá mě váš šéf. Mám vám spravit topení.“
„Á vás posílá pan děkan.“
„Kdepak, ještě vyšší šéf,“ odpověděl jsem a než aby se pan farář začal vyptávat na celou církevní hierarchii, převzal jsem iniciativu: „Tak kdepak máte ten bojler?“
Pan farář mě zavedl do sakristie, a ukázal, co by bylo třeba spravit.
„Až budete chtít nový, tak tento můžete poslat rovnou do technického muzea jako exponát,“ zhodnotil jsem stáří ohřívače a nechtěně tím spustil páně farářovu přednášku o historických zajímavostech a kuriozitách místního kostela.
„No ale tím, jak je to tu všechno památkově chráněné, tak by nás celková rekonstrukce vyšla asi na třicet miliónů.“ zakončil kněz svůj výklad.
„Nechci vám do toho mluvit, důstojnosti, ale tak za tři čtyři mega byste měl novostavbu kostelíka se vším všudy. Nebylo by to sice tak nóbl, ale aspoň by tam bylo sucho teplo a ženský by viděly do kancionálů a do kropenky byste na zimu nemusel dávat fridex. Kostel nechte památkářům, ať si z něj udělají muzeum a postavte něco pro lidi,“ hodil jsem hasák do brašny na znamení, že jsem s opravou hotov.
„Mockrát vám děkuju a pán Bůh zaplať za tu práci,“ loučil se se mnou pan farář.
No jo pánbůhzaplať, to se to řekne. Ten už mi visí dvě cigára, pomyslel jsem si a posbíral rychle zbylé nářadí. Chtěl jsem zmizet dřív, než se první ovečky začnou scházet na růženec. Nemusí zítra celá hospoda vědět, že teď dělám zadarmo kostelníka.
***
„Pozdravuje tě pan farář, a posílá ti bundu, prý sis ji dnes zapomněl v kostele,“ s tázavým úsměvem povídá Bětka poté, co se večer vrátila ze mše. Nechal jsem ji tam stát s její otázkou v očích. Cestou do předsíně k věšáku jsem pro jistotu zkontroloval obsah levé kapsy. Krabička tam byla to ano. Ale na rozdíl od té poloprázdné, kterou bych tam čekal, nahmatal jsem hladký neporušený povrch celofánu. Že by pan farář? Nebo že by Bětka od radosti, že jsem poprvé od svatby vstoupil na posvěcenou půdu? Nebo že by snad takhle vypadalo to pánbůhzaplať?
***
Ležel jsem už v posteli, když Bětka přišla z koupelny. Zhasla a vklouzla ke mně pod peřinu. Krásně hřála.
„Za to ti na mukách udělám novou omítku, ať mě při tom třeba někdo vidí“, pomyslel jsem si.