Už dlouho jsem si říkal, že by se mi po cestě z práce domů hodilo nějaké dobře zásobené knihkupectví. Před časem se moje přání naplnilo a nedaleko mé kanceláře si otevřel pobočku jeden knižní velkoobchod. Hned jsem zamířil na obhlídku. Uličky české a světové beletrie mě zavedly do svébytného zákoutí. Zde ve zvláštním regálu ležely knížky v solidní tvrdé vazbě bez jediného písmene. Byl jsem zvědavý, co by v nich mohlo být. Nebylo v nich nic. Tedy nic krom bílých prázdných stránek. Byly to zápisníky. Zápisníky poctivé německé produkce, jejichž solidní provedení by jim mohla závidět nejedna knížka. Mrkl jsem na cenu. Oproti knížkám z oddělení beletrie, byly prázdné bloky skoro dvakrát dražší. Nespravedlnost! Napadlo mě hned. Autor měsíce či roky vytváří děj, prokresluje postavy a pointuje zápletky a jeho výsledné dílo stojí nakonec polovinu toho, co prázdný notes.
Časem se mi to trochu rozleželo v hlavě. Jakápak nespravedlnost. Vzpomněl jsem si na Thomase C. Fostera, který v knize Jak číst romány jako profesor píše: „čtenáři do příběhů hrdinů investují sami sebe, aktivně se zapojují do vytváření významu…postavy a události ožívají díky našemu chápání a představivosti…“.
Beletrie je tedy jakýsi rozhovor mezi autorem a čtenářem. Všichni si neradi povídáme s člověkem, který nás nepustí ke slovu. Oblíbenějším parťákem k rozmluvě bude spíš ten, kdo mlčí a poslouchá, tak jako prázdné stránky v zápisníku, čekají, co do nich kdo napíše. Takže teď, když se snažím něco napsat, říkám si, dej si záležet, když se ti to povede, bude to možná pro někoho zajímavější než bílá stránka.
3 1 1