Ve druhé třídě základní školy jsem na doporučení třídní učitelky navštívil pedagogicko-psychologickou poradnu. Paní psycholožka potvrdila kantorčina podezření a já jsem od té doby věděl, že jsem dyslektik. O tom, co to znamená být dyslektik, jsem se však moc nedozvěděl. Jelikož jsem školní docházku jakžtakž zvládal, nikdo necítil potřebu se mou dyslexií příliš zabývat.
Téma dyslexie mě začalo zajímat, až když jsem skončil školy a začal pracovat. Sílilo u mě podezření, že dyslexie neznamená jen občasné výpadky písmenek. Začal jsem pátrat, až jsem se dostal ke knize The Gift of Dyslexia (tedy Dar dyslexie). Název knížky je pro dyslektika lákavý a není to jen marketingový trik. Kniha se věnuje skutečné podstatě dyslexie a ukazuje, že se nejedná ani tak o nemoc či poruchu, jako spíše o menšinový způsob uvažování. Vizuálního uvažování, které je v mnoha ohledech výhodné a ryze praktické, avšak při použití na psaný jazyk mírně nepraktické.
Mně osobně kniha pomohla pochopit podstatu fenoménu zvaného dyslexie a identifikovat v čem jsou mé silné a slabé stránky (nejen problémy se čtením). Doporučuji knihu všem: pedagogům, rodičům dyslektických dětí (nebo dětí s některou tzv. „poruchou učení“) a samozřejmě všem dyslektikům.