„Byl to skvělý člověk. Nechtěl v životě nic dokázat, nesnažil se, aby tu po něm něco zůstalo. Nikdy nic nevyhrál a nebyl v ničem první. Nezastával žádné důležité funkce…“
Tak takovou řeč jste asi nikdy na pohřbu nikdy neslyšeli, že? Ono totiž bývá zvykem spíš vyzdvihovat pravý opak. Připomenout, čeho zemřelý dosáhl, co nám tu po něm zůstane a v čem byl lepší než ostatní. Ceníme si inovací, vítězství, pokroku, překročených horizontů a dosažených výšin. Je krásné, přirozené i trochu romantické. Ale na druhou stranu, co když v některém směru už cesta končí, co když už žádné další horizonty nejsou, co když další kroky povedou do prázdna.
„Byl to skvělý člověk, nikam se nedral, nikoho nepředběhl ani neporazil, nehromadil věci a moc tu po něm nezůstalo, jeho uhlíková stopa byla minimální…“
Ke každému úspěchu jsou potřeba nějaké zdroje. Ať už přírodní jako třeba energie nebo lidské zaměstnanci, příznivci, fanoušci, voliči. Ty zdroje jsou omezené. Je o ně boj. Uspěje-li jeden, ostatní ostrouhají. Budou druzí třetí…zapomenutí. Vítěz je jen jeden. Kde jsou vítězové, tam jsou nutně i poražení.
Neměli by nám být vzácní i ti, kteří umí poslouchat spíš než mluvit, dívat se spíš než na sebe strhávat pozornost? Ti, kteří umí spory uklidňovat a ne vyhrávat. Ti, kteří vytváří kolem sebe pokoj spíš než ovace ve stoje. Ti, kteří umí opravovat staré věci místo vyrábění nových a udržují staré rituály místo nových trendů. Ti, kteří vytvářejí klid a pokoj namísto rozruchu?
Jeden český velikán má slovo pokoj přímo ve svém jménu. Je to velikán, který příznačně vůbec neexistoval. Přesto jej my Češi máme ve velké úctě.