Andělé na penzi (11)


„Tak už jsi zjistil, co jsou ti dva zač?“ bouchla starosta do stolu.

„Kamil Křivka a Daniel Bartoň, oba bydlí na té samé ulici, co ten dědek, kterej nechce prodat parcelu.“

„No, super, Ivane, to je mi ale platný jak mrtvému zimník. Neplatím tě za to, abys mi hledal lidi v telefonním seznamu. Máš na ně něco?

„Zatím ne,“ řekl vyhýbavě Ukrajinec Ivan a submisivně sklonil svůj býčí krk.

„Jak zatím? Kdy to teda budeš mít?“ řval starosta tak, že sekretářce ve vedlejší místnosti přestala chutnat káva.

„Nevím. Zkoušel jsem, co se dalo. Nic se o nich nedá zjistit. Nikdy neplatili pokutu za parkování ani nikdy nejeli na černo v tramvaji. Buď jsou svatí, nebo spadli z Marsu.“

„Dobře, to ti řekli naši lidi u policajtů, ale co ti tvý ukrajinští kámoši?“

„Ti říkali ‚neptej se‘.“

„Jak neptej se?“

„No jako, že do toho nemám strkat nos, abych náhodou nezjistil, něco co bych radši nevěděl.“

„Jako že za nima někdo stojí a kryje jim záda?“

„Možná, nevim.“

„Dobře, tak na ty dva nic nemáme, ale toho pisálka z deníku Špeh, toho sis už podal?“

„Je docela opatrnej. A mám strach, že si všechno nahrává. Je to přece jenom novinář. Víš jakej by to byl malér, kdyby na mě měl nějakou nahrávku?“

„To je mi jedno. Zmáčkneš ho a pak se někam uklidíš. Musíš mě ho zbavit. Nevím, kdo mu dal informace, ale začal slídit po tom, jak je to s tím dědkovým pozemkem a cestou. Má v ruce dokonce rozhodnutí krajskýho soudu. Po tom průšvihu s čoklem si o mě lidi rádi přečtou jakoukoli špínu. Kdo ví, co si ten škrabal všechno vymyslí. A teď vypadni, já si jdu pro svačinu. Jedinej světlej bod tohoto dne si nenechám utéct.“

Starosta vyšel před radnici, rozhlédl se a přesel přes ulici do pekárny pro „dva máslové croissanty jako vždycky, pane starosto“.

Image by Pexels from Pixabay

Tmavého kombíku zaparkovaného před pekárnou si nevšiml.

„Jako vždycky, přesně v devět,“ řekl Křivák s uspokojením. „Podle něj by mohlo zvonit ve škole“.

„Nemohlo. Druhá hodina totiž začíná osm padesát pět, tys nechodil do školy?“ nesouhlasil Dan.

„Moc ne, vždyť jsem ti říkal, že jsem vyrostl na ulici,“ nedal se vyvést z míry Křivák a v klidu nastartoval.

„Díky tomu, že jsem nechodil do školy, je ze mě vcelku slušnej kapsář, což se nám zítra bude hodit.“

„A umíš to ještě?“

„Jo to se nezapomíná, to je jako ježdění na kole.“

„Tys kardl i kola?“

„Jo taky. Umím všechno. Jen zítra to bude trochu nezvyk. Vždycky jsem lidem věci z kapes bral. Nikdy jsem jim jen tam nestrkal.“

„To zvládneš,“ poplácal ho Dan po rameni tak symbolicky, že Křivák omylem zařadil neutrál.

„Jo zvládnu. Trochu se dneska rozcvičím. Nachystám telefon a koks a ty zajistit přízeň tisku. Zastupitelstvo zasedá zítra ve čtyři. To bude naše hodina zúčtování.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •