Dalibor Kunc nevěděl, co ho čeká. Jeho novinářská dráha dostala v posledních dnech zvláštní impulz. Neznámý anonym mu dával tipy na reportáže. Nejdřív to byl starosta pobíhající v trenýrkách po zahradě s rozzuřeným psem v patách. A včera ze stejného čísla přišla zpráva, že prý v devět hodin bude starosta platit v pekárně bankovkou, na které budou zbytky drog. Holku v pekárně přemluvil lehko, aby mu vyměnila jeho dvoustovku právě za tu starostovu stokorunu. Cítil, že ta investice se mu vyplatí. Ještě bude muset od zkušenějších kolegů zjistit, jak se dá přítomnost drog otestovat. Zatím měl bankovku schovanou pěkně v neprodyšně uzavřeném igelitovém sáčku. A teď seděl v sále na radnici, kde mělo za chvíli začít zasedání zastupitelstva.
Křivák byl nachystaný pod schodištěm. Starosta musel jít tudy. Tady ho nemůže minout. Věřil si. Ráno se mu podařilo starostovi vytáhnout z kapsy peněženku a zase mu ji vrátit, když čekal ve frontě v pekárně. Jenom Dan, který stál ve frontě před starostou, musel udělat trochu větší nákup, aby stihl bankovky posypat koksem.
Zbytek prášku pak hezky zatavil do průhledného pytlíku, který teď spolu s levným telefonem třímal v ruce. V tom starostu zahlédl. Šel pozdě, a proto pospíchal. Lehké střetnutí ramenem, tak starosta mohl přikládat svému spěchu.
„Pardon, omlouvám se,“ omluvil se Křivákovi, který, ale raději odvrátil tvář. Přece jen nechtěl, aby jej starosta poznal a třeba pojal podezření. Nechal jej zmizet ve dveřích do jednacího sálu a pak se vydal za ním.
Zasedání obecního zastupitelstva je sice veřejné, ale nebývalo zvykem, aby na něj chodili hosté z řad veřejnosti. Dnes tu byli tři. Dalibor Kunc, Dan a pozdě příchozí Křivák. Žurnalista si jej chvíli, zkoumavě prohlížel. Dana už asi poznal, kdo by si nepamatoval chlápka, co narovnal podkovu. Ale Dan se tvářil, jakoby jediné co ho tu dnes zajímá, byly plánované změny územního plánu a počet míst ve školkách. Jen občas se podíval na telefon, jako by si kontroloval zprávy. Těžko by někdo poznal, že v jeden moment vytočil číslo, které mu dopoledne nadiktoval Křivák. V té chvíli se jednacím sálem rozlehl zvuk orchestru a sbor hlasů zpívající „Již vzhůru psanci této země…“.
Nikdo nevěděl, co to má znamenat. Zastupitelé se po sobě zmateně rozhlíželi, jen dva matadoři za KSČM povstali a na „Skoncujme s minulostí hladu…“ se přidali ke zpěvu.
Až když vzplála poslední bitva. Došlo starostovi, že ten zvuk jde od něj. Začal zmateně prohledávat kapsy. Najednou v levé kapse saka nahmatal zdroj toho hluku. Rychle sáhl po telefonu, o kterém neměl tušení, kde se v jeho kapse vzal a spolu se sáčkem kokainu, který k němu byl jako by náhodou lehce přilepený, jej za slov „Vyrveme kořist z dravčích spárů…“ vyhodil na stůl před sebe. Udivené pohledy zastupitelů jej vytrhly z překvapení. Došlo mu, že ten telefon musí zastavit. Bleskově přejel prstem po červeném tlačítku. Poslední bitva uhasla.
„Bez povinnosti nejsou práva, bez práva žádná povinnost!“ už museli komunističtí zastupitelé dozpívat bez orchestru.
„To, to není můj telefon,“ zakoktal starosta a řadami opozičních zastupitelů projela vlna škodolibého smíchu. Zároveň si nejeden ze zastupitelů nenápadně zkontroloval, zda má na svém aparátu ztlumený zvuk. Starosta duchapřítomně ztlumil zvuk na tom telefonu, který teď ležel na desce stolu před ním a rychle jej schoval do kapsy.
„A co tohle?“ řekl přísně místostarosta, který býval dříve tělocvikářem na místním gymnáziu a dlouhým ukazovákem klepl na stůl vedle sáčku s bílým práškem.
„To už vůbec není moje,“ bránil se starosta a rychle hodil sáček do odpadkového koše.
Dalibor Kunc to sledoval. Bylo mu jasné, že ten igelitový pytlíček by se mu mohl hodit.
Jednání zastupitelstva se pomalu vracelo k původnímu programu. A to byla chvíle pro Křiváka, teď měl svou vyzváněcí melodii předvést on. Na zápěstí měl chytré hodinky spárované s telefonem ve starostově kapse, takže dát zvuk vyzvánění opět na maximum nebyl problém. A tak právě když, byl starosta obviněn, že při změnách územního plánu se snaží postupovat příliš autoritářsky, proťal sál zvuk excitovaného projevu Adolfa Hitlera. Teď už zněl smích i v koaličních řadách. Jen mezi poslanci SPD tu a tam cvakly podpatky.