Andělé na penzi (9)


Byla už tma, když se Dan protáhl dírou v živém plotě ke Křivákovi na zahradu. V ruce nesl štípací kleště. Křivák už na něj čekal.

„Vzadu mám namontovanou mříž, takže je to v pohodě,“ řekl, když nastupovali do jeho kombíku.

„Zjistils tu adresu,“ zeptal se ho Dan.

„Jo, je to Svlačcová 5 a ověřil jsem si, že nemá malý děti, takže bez obav,“ odpověděl Křivák a vyjel na ulici. Místo toho aby zamířil na hlavní, zacouval na konec ulice až k lesu. Tam kde stál zbrusu nový plot, který nebyl ničí, ale obec jej nechtěla dát odstranit, protože by mohla poškodit něčí majetek.

Image by Alexas_Fotos from Pixabay

„Je to dobrman,“ řekl Křivák. „Byl jsem se tu odpoledne podívat.“

„Jeden?“

„Jo, jeden.“

„Tak to je v pohodě. Otevři kufr a sviť,“ nakázal Dan a vykročil k brance. Štípacími kleštěmi celkem bez problémů přecvakl řetěz, kterým byla zajištěná, a vstoupil na opuštěný pozemek.

Nemusel čekat dlouho. Přerostlí trávník tiše zašustil, ozvalo se zavrčení a ve světle Křivákovy baterky se mihl temný stín. Dan byl připravený. Podřepl si a bleskově chňapl skákajícímu psovi po krku. Pak ho povalil na zem a s překvapivou jemností ho znehybnil váhou svého těla. Pes vzdoroval jen chvíli a pak rezignoval. Došlo mu, kdo je momentálně pánem smečky.

„Kde ses to naučil?“ ptal se s neskrývaným obdivem Křivák.

„Svýho času jsme pořádali nelegální psí zápasy. Tyhle grify se nezapomínají,“ zabručel Dan, zatímco pomocí několik šátků svázal psovi tlamu a nohy. Znehybněného hlídače pak naložil do kufru Křivákova kombíku.

„A teď mi sviť na ten plot,“ řekl, a chopil se opět svých velkých pákových kleští.

Když za necelých dvacet minut mířili k autu, zůstal za nimi plot se širokým průjezdem na obou stranách v místě bývalé cesty k chalupě Bohouše Sedláčka.

„Hele šlo to úplně hladce, jak ve snu. Ty Dane, štípni mě, jestli nespím,“ liboval si Křivák, ale najednou se chytil za kalhoty, které z ničeho nic zamířily k zemi. „Co, blbneš, ty vole, myslel jsem to obrazně. Ne, že mě přeštípneš opasek,“ obořil se na Dana, který si s tichým smíchem přehodil přes rameno svoje kleště.

Bylo devět hodin ráno a brunátný starosta řval do telefonu: „Ivane, můžeš mi vysvětlit, proč se dneska ráno po mý zahradě promenádoval pes registrovanej na moje jméno?“

„To je snad šéfe, normální, že lidi mají na svých zahradách svý psy, ne?“

„Ale tenhle nebyl můj. V životě jsem toho dobrmana neviděl.“

„Dobrmana, tak to mohl být ten, co hlídá pozemek vedle toho dědka, co nechce prodat chalupu.“

„Ale jak se tady vzal a hlavně proč je psanej na mně,“ ječel starosta.

„Jsem vám to říkal. Musí být na vás. Já nemám trvalej pobyt, nemůžu si tady registrovat čokla.“

„A proč ten pes nehlídá tam kde má, ale sežral mi župan, když jsem si ráno šel zapálit? Víš ty vůbec, cos způsobil. Zavolal jsem si odchytovou službu a oni mi řekli, že podle známky je to psisko moje. Víš, jaká to bude ostuda?“

Bylo devět hodin ráno a Dalibor Kunc si vařil druhou kávu. To brzké ranní vstávání se mu vyplatilo. Anonymní tip vyšel na sto procent. Fotky starosty v trenýrkách, jak utíká před rozzuřeným psem na své vlastní zahradě, půjdou na titulní stránku.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a comment